Mu20VE A OSUDY.

73

borná průprava pro modernl literární historii, k níž
mnoZí z "moravských kritiků" snesli kameny, a
kterou vytvořil pak Jaroslav Vlček s nimi dosti těsně
souvisící.

Konečně i puristické a jazykové úsilí
"moravské kritiky", na které se před časem hledívalo jako
na "kantorskou feruli" neb na "professorský lineál",
jeví se nám dnes v daleko příznivějším světle.
Kritikové ti souhlasili v podstatě se svým učitelem,
rázovitým moravským jazykozpytcem Františkem
Bartošem, jenž s rozhodností přísného puristy a s
právem pronikavého znalce východní větve naší
mateřštiny se hrozil mechanického přizpůsobování
spisovného jazyka západoevropské řeči básnické za
cenu ztráty kmenové jadrnosti, kořenné původnosti,
individuálního svérázu. I jim byl jazyk daleko více
než mrtvý nástroj a než libovolný dorozumívací
prostředek: byl jim přímo nositelem národní poctivosti
v literatuře; i soudívali velmi neúprosně o
jazykových hodnotách soudobé české poesie. Dnes, kdy
Bartošův význam dovedeme zcela klidně ocenit, aniž
by naše úcta k jeho protinožci Gebaurovi brala
jakoukoliv újmu, víme, že v Bartošově názoru přes
všechny separatistické názvuky a nejeden titěrný
rozmar dialektologův bylo zdravé jádro, a že užití
toho názoru na literaturu mělo v kritice svou
oprávněnost. Požadavek, že český básník, umělec slova,
má znovu a znovu občerstvovati svůj výraz z
pramenů lidového jazyka jest nám dnes tak samozřejmý
jako tendence, aby spisovatelé sestupovali do tajú
lidové duše: ovšem lacinou a povrchní nápodobu
vněšností odmítneme tu stejně jako se nám protiví
imitace cizího výrazu slovního.

V nikom nevyhranily se všecky rysy "moravské
kritiky". tak plně a ostře jako v jejím nejnadanějším
představiteli Leandru Čechovi, jenž 27. července 1911