72

ARNE NOVÁK:

na vzdory přirozenému vývoji slovesnému. Byl to
ovšem pouhý klam; tito studení novotáři přinášeli
mnoho kladného do naší literatury.

Chyběla-li jim naprosto umělecká vnímavost,
vynikali za to methodou myšlení a zkoumání. Z
nedůvěry k staré esthetice Herbartově a jiných
formalistů, na níž zbudoval u nás Josef Durdík první
důkladně promyšlenou soustavu kritickou, hledali nové
základy pro krasovědné a kritické soudy. Jejich
promyšlený positivism vedl je jednak k t. zv. empirické
poetice německé, kterou se na př. Scherer a Elster
vymanili z idealistických schemat, jednak však ke
kritice sociologické, jak ji ve Francii vybudovali
v krásné systémy, Taine, Guyau a Hennequin. Tyto
soustavy zkoumaly, vykládaly, přijímaly za plán
pracovní a to nejen pro menší úvahy, nýbrž i pro
celistvé monografie. Není sporu: bylo to kritické
epigonství, činnost odvozená, učelivá nápodoba,
zapomínající, že opravdově veliká kritika, ať již ji
značí jméno Lessingovo, Saint-Beuveovo či
Bělinského, vždy si tvoří vlastní methody a formy. Avšak
byl tu přece nesporný pokrok: česká kritika, která se
po Durdíkovi zvrhla v pouhou hru nápadů, dojmů,
sympathií, měla zase methodu.

Skoro všem z "moravských kritiků" - dnes
přestalo označení dávno býti přezdívkou, naopak
čestně nám připomíná jejich neodvislost od
tehdejších pražských předsudků - chybělo umění
vystihnouti osobnost posuzovaného umělce v její
individuální síle, zachytiti šťastnou intuicí jeho duševní
podobiznu. Avšak z tohoto nedostatku dovedli
učiniti ctnost. Užívali vydatně se zdarem cesty
srovnávání, paralel, poměrného měření a tak vnesli do české
vědy literární zase onu plodnou methodu srovnávací,
v níž kdysi spočívalo kouzlo prací Nebeského a jíž
děkuje za nejeden úspěch K. Šmídek. To byla vý-