68

ARNE NOVÁK,

manismu přečtení jeho jinak výborných statí
v Ottově slovníku o tom svědčí - dobu omlazeného
lidstva, vášnivě probuzeného k novému životu
radostně pojímanému všemi smysly, nýbrž periodu
klassických učenců, vzorných impressorů,
obratných latinských veršovců, mistrovských
překladatelů, dokonalého ciceronského slohu. N ej en že
neměl smyslu pro humanistickou ltalii Boccacciovu
neb Mirandolovu, Macchiavelliho neb Aretinovu,
leč i humanistické Německo, které dalo život
zžíravému skeptikovi Erasmovi, geniálnímu tuláku
Celtesovi, rytířskému Huttenovi neb frivolnímu
anekdotáři Bebelovi, zůstalo mu cizí. A tak i tu platí
slova hrůzné duchovní tragiky: "Ou gleichst dem
Geist, den du begreifst."

S tohoto hlediska dlužno souditi, často i
odsouditi literárně historické práce Truhlářovy,
dotýkající se novější literatury české, zejména obrozenské.
Kde vykládal knižní zjevy, odříznuté, od života,
učence a ,papírové spisovatele, antikvářské
charaktery a professorské mumie, Fr. Šíra, K. S. Macháčka,
J. Chmelu atd., byl na místě; jinde však zůstával
daleko za požadavky doby. Není jistě s prospěchem,
informovala-li se cizina o českém písemnictví z jeho
přehledu v díle "Oesterreichísch- Ungarísche
Monarchie in Wort und Bild" a studujícl mládež z jeho
"Výboru z literatury české doby nové": v obou
dílech uvedl mnoho cenných dat, vyjmenoval řadu
knih, vypočítal spoustu autorů, upozornil na nejednu
opomíjenou jednotlivost, leč nevystihl ducha doby,
rhytmického tepu kulturního srdce, vývoje
literárních ideí.

Vinou jeho - či snad konservativních jeho
příznivců, kteří Antonína Truhláře nejednou
vlákali mimoděk do zodpovědné a těžké situace? 
bylo, že vzal na sebe dno, které bylo nad jeho' sily.