MulOvt. A OSUDY.

67

pádnou hlavou ponurých vyvalených očí za ostrými
brýlemi, vzdá jen povinnou úctu památce dárcově.
Knihy s touto zbožnou pečlivostí nashromážděné
pročetl, prostudoval, probadal Truhlář se
svědomitou akribií, jíž každá jednotlivost zdála se
důležitou, každý údaj zaznamenání hodným, každá
podružnost cennou; i co nemělo v ojedinělém případě
váhy, nabývalo jí jako malý kamének v chystané
stavbě dějin českého humanismu.

Že bohatý, ba marnotratně hojný materiál takto
získaný ztrácí mnoho v konečném zpracování
Truhlářově, to zavinila jeho methoda suše konstatující
a přísně popisující, jdoucí až otrocky po stopách
našeho učeného mikrologa Josefa jirečka, ba
skluzující někdy až k puntičkářské malicherností
bodrého Antonína Rybičky. Antonín Truhlář neznal
organického růstu ideí a nevšímal si rhytmického
toku dějů; neuměl vyhledati souvislosti a nesnažil se
odhalití za kníhami duši auktorů; řadil jen prostě fakt
za faktem, 'knihu vedle knihy, auktora k auktorovi,
nepovznášeje se nad seskupení dle škol, dle osobních
styků, dle vnějšího materiálu pracovního. V tom
jeho studie, do detailů tak nové, byly pravým
opakem prací naší moderní školy literárně historické;
proto zvolil ve svém závěrečném monumentálním
díle zase po jirečkově vzoru polovědecký a příliš
pohodlný postup abecední, kdežto jeho obsáhlé
vědomosti a dlouholetá studia daly očekávati velké
pragmatické dílo literárně historické.

Leč, jak měl hledati organické zákony života,
když, udušen prachem svých knih a studií, ztratil
pro život smysl? I humanisté, které miloval a jimž
pokorně sloužil, měnili se u něho v pouhá schemata:
přestávali býti lidmi, aby mohli býti výlučně učenci;
ztráceli vztah k životu, aby dali se lépe
katalogisovati a komentovati. Antonín; Truhlář neviděl v hu-