Mu20VJ: A OSUDY. 61

Šolcovy básnické aspirace šly ještě výše: napial
si veliká historická plátna, vrhl několik mohutných
ideových linií a chtěl oživiti vše mocnými dějinnymi
postavami, v nichž skryt jest smysl celých století.
V "Mistru Janovi" užil uzavřené formy historické
balIady, jíž dal tragický podklad, ve "Věštbě
Sibyllině" vyvolal koloristickou nádherou pláten
Kaulbachových a Munckaczyho, neb literárně mluveno
historickým rhetorismem Hugovským, císařský Řím
stojící tváří v tvář vpádu severních barbarů; pak
chystal velkou skladbu" Boží bojovníci". Zůstal z ní
pouhý prolog, v němž se zračí vskutku lví spár:
husitská revoluce pojata jest jako hnutí současně
politické, národnostní, myšlenkové; papežský Řím líčí
se jako pokračování imperia, ujařmujícího vždy
jednotlivce a národy. I prolog zůstal fragmentem.

K dokončení neměl již básník sily. R. 1863
vysílen, churav a mravně deklassován opustil Prahu.
Jako nešťastný Bárti'lv syn vracel se k stařičké
matce domll. Motiv návratu skizzují slova jeho
mladšího básnického druha: "jen na tom drahém
srdci mateřském i neštěstí i vina sladce dřímá".
Chtěl se vzchopiti; pokusil se jako herec u několika
kočovných společností, ale bez úspěchu. Věřil v
hereckou inspiraci, jako v poesii inspirací vítězil: ani
jako herec neměl hlubšího studia, hlubšího
kulturního vědomí: Jest v tom kus tragikomiky, hrál-li
Václav Šolc, typ nespoutaného mládí v literatuře,
starce a sešlé existence. Vrátil se zas domů, našel
v hraběnce Kounicové r. 1867 štědrou příznivkyni,
jež umožnila vydání "Prvosenek", nazvané po
titulním ghaselu inspirovaném Lenauem. Vzmužil se
tím poněkud: přišel do Prahy, dal se znovu zapsati
na universitě, stýkal se s mladými literáty, kteří
nři i::ll i jej i do red'1kčníllO komitétu
,.Alm;ll1(\cl11českého studentstva", kde figurovalo jeho pouhé