MlJ20V~ A OSUDY.

59

oběma velikými křídly orientalských exotiků.
V"Ghaselech", této svérázné formě, již po umn)rch a suchých
formalistech J. E. Vocelovi a Fr. Douchovi a vedle
netalentovaného Furcha uvedli znovu do Čech
krajané J. V. Jeřábek a V. Šolc, stilisuje život, lásku a
rozmar čistě platenovsky neb rUckertovsky s velikou
smyslovou něhou a se zvláštním kouzlem obrazů, jež
jsou bohatě vedle sebe tkány jako na koberci. V tomto
cyklu 8 básní jest Šolc nejvíce artistou: vždy
virtuosněji ovládá fasetový tento útvar, broušený zároveň
do dvou krystalických soustav, do soustavy rýmu
a refrénu. Nestává se mechanickým brusičem těchto
perských polodrahokamů, nýbrž pronikne až k
samému tajemství ghazelových refrénů, do nichž
zamyká pointu básně i její nejsilnější citový akcent,
aby pak refrénové techniky užil s velmi svéráznou
obměnou v šestiveršových slokách cyklu "Z perlové
šňůrky", kde verš první a poslední jako objetí dvou
těsně spiatých rukou zavírají do svého těsného stisku
lyrické čtyřverší. Případ velmi vzácný v dějinách
poesie: úzkostlivý a virtuosní formalismus nezdusil
tvůrčí schopnosti básníkovy, nýbrž prohlubil a
zmnožil ji.

V epických motivech z Balkánu, "Hajduk",
"Renegát", "Uskoci", "Písně o Marku Hajdukovi",
"Beťar", jest orient barvitější, vášnivější,
krevnatější; jsou tu kruté motivy msty, záští, zloby v rámci
přírody spíše fiktivní než reální; většinou
zveršovaný Chocholoušek, časem názvuky
freiligrathovské, vše v duchu oné fantastické inspirace slovanské,
které zůstalo pokolení sledující za Šolcem v jádře věrno.

Šolc však nebyl naprosto politický fantasta a
utopický snílek o svobodě, jak by se po programové
básni "Slávy děti" mohlo zdáti: jeho vlastenecká
poesie má horkou krev skutečnosti, pevné svaly činu,
trpkou žluč hněvu; a bylo-li by jmenovati analogii