58

ARNE NOVÁK:

jež mu byla dějištěm výjevů vystěhovaleckých,
změřime snadno, že Šolc epik dospěl daleko nad svúj
vzor, nad Bérangera.

V zcela jiné souvislosti literárni stoji epické
skladby Šolcovy z balkánského ovzduši, k nimž sám
ve dvou hymnických skladbách "Slávy děti" a "Nad
Balkánem" napsal průvodni komentář. Šolc
odhazuje vědomě historické slovanstvi a jeho nároky
"staré již rány zacelila doba, na jizvy slušno nových
dostat ran": program boje jest na východě; dobytí
Cařihradu, vráceni Balkánu Slovanům, jedno velké
nové imperium od Kamčatky k Šumavě: toť etapy
vitězství. Ale tento zájem politicko-slovanský,
podnicený četbou hrdínské poesie srbské a živený
i umělecky jihoslovanskými motivy obrazů Jaroslava
Čermáka, jenž právě tehdy okouzloval tragickým
arrangement svých hrdinských raněných
Černohorců, slepých homerských guslarů a zajatých,
ubledlých divek o hlubokých, zádumčivých černých
zracích, tento zájem, jenž v naší literatuře c!á se
sledovati od Chocholouška ke Kapprovi, od Cecha ke
Krásnohorské, od Havlasy k Holečkovi, má, tuším,
ještě jiný literární kořen, v poesii Šolcově takřka
obnažený. Literární sympathie k Balkánu jsou pouhou
episodou velkého východního exotismu v
poesiX IX. století. Po vědeckém východě Hammera
Burgstal1a přišel vyrovnaný filosofický orient
Goethova Divanu, kde se život vt"tbec orientálsky stilisuje;
pak u formalistních epigonú Riickerta a Platena
následuje orient klassicistský a pcučný. Zatím ve
Francii Victor Hugo a v Německu jeho epigon
Freiligrath objevili orient nový: velikou feerii barev,
vášní, osudú, exotické bizarnosti a úchvatného
kolorismu, s čímž závoditi múže jen fantasmagorická
Persie Tomáše Moora a svěží, ryzí Kavkaz ruských
velkých romantikú. Šolc stojí asi uprostřed mezi