Mulovf A OSUDY.

5-

Více než Krajníkův překlad Bérangera (1875) a více
než Tůmův a Brábkův výběr z veršů Petofiho (1871)
svědčí Šolcova, dílem í Ztingelova poesie o jich vlivu
a takřka osobním kouzle jejich písní. Dnes, díky
pronikavé krítice Renanově, jest literatura s
měšťáckým písničkářem Bérangerem, jehož laciná sláva
stínila Huga i Musseta, Lamartina i Vignyho, pro
vždy hotova: vidíme jen chatrnost jeho myšlenek,
Ilicotu jeho tak zvané filosofie, prázdnótu jeho
měšťáckého náboženství, pouliční necudnost jeho
sentimentální lásky, chudobu jeho sociálních zájmů. Leč
v době, kdy důsledné měšťáctví bylo přece jen
jakousi poetickou odvahou, dostávalo se srdečného
obdivu jeho zpěvným, živým, jímavým chansonám,
kde byl pohnutý děj vyprávěn se žertovnou vervou
neb citlivým zaujetím; v době, kdy bylo potřebí
náhradou za tupnoucí vždy aristokracii získati pro
literaturu šíroké vrstvy, vítáno bylo smělé, lehké
slovo pouličního zpěváka, jemuž rozuměl každý,
Tl jenž se snížil rád na úroveň každého. Byl to
písničkář, jehož popěvky žily v lidu - a o tuto
popularitu generace z r. 1858 stála srdečně.

Solc, jenž bérangerovský typus pro Prahu
10kalisoval v charakteristické chansoně "Písničkář",
kde pouliční humor, obětavá svobodomyslnost,
rozmarná bída a lidové vlastenectví pojí se v čiře
bérangerovský celek, naučil se tu mnohému. I on dává
genrovému obrázku dramatický děj, i on mísí
vypravování a sentimentální doprovod, i on vyhrocuje
příběh v pointu a užívá této jako refrainu, i on obrací
se k zájmu a k sympathii posluchačstva a koketuje
s nimi, i on hlásá měšťácké náboženství a měšťáckou
morálku pro dobré lidi. Tvoří tak nový styl
deklamovánky, zcela odlišné od deklamovánky Rubšovy,
kde jest "biedermeiertum" v mnohem starší své fasí;
Rubšovi jest forem zábavná místnost při některé