Mu2ovt' A OSUDY.

A přec v žiti já jsem rájů
zažil, zažil k přesycení,
ty's zas v poušti vyrůstala,
vyrůstala k umučenÍ."

19

Jak blízko ,jsou tyto střídmé a přece hutné
verše Nerudovu cyklu "Anně" z "Knih veršú"; táž
nedúvěra tvrdého intellektu ke hrám citú, táž
bolestná zdrželivost vúči všemu sentimentálnímu
zanícení, táž smyslová vlažnost při silném nervním
vzrušení!

Šolcovi stejně jako Nerudovi není láska rozkoší,
nýbrž jakýms dobrovolným vyhnanstvím z kraje
štěstí, oba prožívají mocněji agonii \;1sky než plný
rozkvět její; oba v podstatě cítí bolestnou
soustrázeň s milenkami, jichž nedovedou oblažiti a jichž
neodváží se požádati za dar smyslového okouzlení.
Elegickou zůstává Šolcova erotika i nadále; možnost
milostného jara činí básník závislou na vybouření
se temných citů, jež jím zmítají; prudká touha po
jednom milujícím srdci procitá nejintensivněji, když
v unavené duši je podzim, studeno, lhostejno;
sociální stesky, národní smutky mísí se do dumy o
"krvavých růžích lásky na trnovém keři života ... "
nejbolestnější a, tuším, časově poslední cyklus Šolcův
"Krvavé rúže", jemuž bohužel chybí jasná plnost
výrazová, končí výkřikem:

"Co růží skrylo v studánce té žalu.
Kdož srdcem jal by jejich věnclt vděk?
Jen méně kamení - a méně kalu

a jediný jen lásky papršlek!"

Erotika Šolcova, o níž jsme doposud mluvili,
má vesměs ráz improvisací: citově vzrušený básník
se tu do naha a bezprostředně zpovídá ze svých
krisí, aniž se snaží zdolati niterný svúj chaos
umě
4