4f>

ARNE NOVÁK:

poesie; kolísá nejistě a tápavě po stezkách životní
skutečnosti a dochází přece do Krakonošovy zahrady
v svatojanské noci, kdy kvetou tam zázračné
květiny; prchá před lidmi a jejich honosivou morálkou
a přece jest ve své době u nás z těch, již vyzpívali
pisně nejlidštější; vyhýbá se s plachostí selského
hocha officiální literatuře a shrnuje přece v
básnických fragmentech svého zlomkovitého díla
intuitivně mnohé z toho, co deset, patnáct let po vydání
jeho jediné knížky stává se literárním programem.
A jestliže posléze uražená společnost, jež znovu a
znovu chtěla jej získati pro svúj život, svoje výhody,
svoji morálku, vykázala mu rozhněvaně místo mezi
zavrženými, jest Václav Šolc v chmurném tom kruhu
v družině dobrých jmen: kdesi mezi božským
tulákem, jenž příliš dychtivými doušky pil novou
svobodu ranní renaissance, Františkem Villonem, a mezi
Kristiánem Gilntherem, jenž v době vlásenkové poesie
korrektních citů našel v krčmách a hampejzech
několik věčných slok pravdivé vášně; v družině, do níž
zapadl takřka před našimi zraky "ubohý Lélian" Pavel
Verlaine, který na loži špitálu 'mluvil se zpívajícími
jarními větry a nad pokapanou mramorovou deskou
stolku poslední spelunky zázračně žvatlal
okouzlujícím jazykem květů a ptáků; v družině, v níž zmizel
za kalného jednoho jitra májového na špinavém
kterémsi předměstském nádraží v Berlíně groteskní stín
Petra Hille, nešťastného "syna Platonikova".

Básník a tulák: zdá se, že kořeny obou osudů
Václava Šolce spočívají hluboko na dně jeho rodiny.
Otec zemřel předčasně jako piják, bratr zahynul
násilnou smrtí; mravní zdraví starobylé selské rodiny
v Sobotce, jež odvolávala se na předky již ze XV I I.
věku, bylo povážlivě podryto. Vzdor, neklid,
tvrdošíjnost, vše to zdědil Václav Šolc po otci Janovi;
snivost, důvěřivost, vznětlivost jsou dědictvím jeho