42

ARNE NOVÁK:

neznačí mu pouze užívání národního jazyka ve
výkladech bohoslovných, nýbrž i užívání národního
slohu .. ~ právě onoho jadrného slohu gnomického,
jehož hlavními tepnami jest přisloví a přirovnání, a
jehož vlastní silou jest průhledná jasnost, prostá
srozumitelnost. Tu dovršuje Tomáš ze Štítného
slovesnou tradici staročeskou. Souvisí s ní však i jinak
ještě. Také u něho znovu a znovu hlásí se mimo
filosofický a dogmatický program díla mravně reformní
pathos, jež s výšin metafysiky a theologie slétá na
zem doprostřed každodenní skutečnosti, kterou
jaksi mimochodem poznáváme v malých obrázcích,
v bolestných mravokárných postřezích, ve
výmluvných časových narážkách. Mám připomenouti ještě,
že myšlenkově i slohově, v stavbě ideí i vět, ve
výběru důkazů i příkladů vyznačuje Štítného ona
pronikavá tendence simplikační, která hlásila se slovesně
u básníka Alexandreidy, která však ideově stala se
předním motivem náboženské kritiky českých
reformátorů? Tomáš ze Štítného, duch v jádře tradiční
a konservativní, shrnuje téměř vše, co hýbalo
českou kulturou slovesnou; avšak nechybí mu ni rysů,
které ukazují do budoucnosti. Ale ta žila již vyššími
tužbami, než jaké ohraničovaly obzor staročeské
literatury: nestačilo jí nadále zpracovávati,
obměňovati, odstiňovati přejatý cizí obsah kulturní, nýbrž
toužila po vlastním obsahu myšlenkovém, i za cenu
ztráty forem již zdomácnělých a vžitých.

Mistr Jan Hus a jeho dědicové z Jednoty dali
národu tento obsah. -