MULOVJ" A OSUDY.

41

existence rytířské, tam pouhé perspektivy oken
klášterní celly, pokouší se poslední auktor naší
literatury o encyklopaedické podání všeho světa
středověkého ... naposled ještě před neodvratným
jeho pádellll. Bohoslovcc, filosof a mravokárce Tomáš
ze Štítného ztělesňuje jak ve své osobnosti tak ve
svých dílech přímo typicky řadu nejvýznačnějších
tendencí naší staré slovesné kultury, představuje
znovu a plněji než kdokoliv před ním poctivý pokus
o vyrovnání protikladú, ukazuje, kolik mužné
poctivosti, ale jak málo opravdového uměleckého smyslu
žilo ve snaze našich předkú, vytvořiti z prvkú cizích
literaturu národní.

Tomáš ze Štítného jest ideově a látkově opět
kosmopolita a eklektik: jeho filosofie jest pouhý
ohlas realistické scholastiky s příměsky hloubání
mystického, které právě tehdy vniká do Čech; jeho
myšlenková methoda se všemi logickými a
dialektickými formami jest vypújčena z obsáhlé theologické
četby i z učených výkladú na universitě; ale i jeho
literární tvary a druhy, od bohovědného traktátu
k dialogickému výkladu, od dogmatických schemat
po formu kázání přijaty jsou ze západní tradice římské
církve. Nezdařilo-li se mu zpracovati prvky často
rúznorodé v souvislou soustavu bez puklin a kazú,
neodvážil-li se v zdrželivé a skromné pravověrnosti
domysliti sporné otázky po svém, neuměl-li se
rozhodnouti v době odumírající scholastiky plně pro
bohosloví mystické, které dobře znal, ukázal svou
samostatnost spíše v tradování a interpretaci
přejatého obsahu ideového. Jako mystikové
francouzští a němečtí odvažuje se Štítný po prvé mezi Slovany
zlidovění a znárodnění bohosloví, které nemá býti
výsadou rozumu universitních a klášterních učenci't,
nýbrž statkem jednoho každého, kdož plně
uvědomuje a řeší si svúj poměr k Bohu. Toto znárodnění