MUl-OVl". A OSUDY.

37

jevuje se kosmopolitický ráz naší staré slovesnosti:
těží se právě tak z mezinárodního pokladu
bajkových motivů jako ztrnulých forem scholastiky
středověké, čeští didaktikové učí se od moralistů
rytířských i bohosloveckých jejich běžným genrům.

Ale právě zde, v bezprostředním styku se živou
přítomností a skutečností, osvobozují se čeští
spisovatelé nejrozhodněji od tíhy svých předloh a vzorů
a čerpají plnýma rukama ze svého vlastního života
i ze svého společenského okolí: oba přední pěstitelé
tohoto genru, bezejmenný autor břitkých a
štiplavých skladeb satirických z t. zv. rukopisu
Hradeckého z doby Jana Lucemburského i proslulý odpůrce
Václava IV., Smil Flaška z Pardubic, jsou svérázně
české postavy literární.

Zdržme se na chvíli u poj musvéráznosti literární,
jež jest zřejmě protipólem onoho typického
kosmopolitismu, jaký jsme stále shledávali na všech
předních výtvorech staročeské slovesnosti! Jsmeť tu
rozhodně u jádra onoho problému, jejž jsme nazvali
vlastním dramatickým konfliktem staročeské
literatury. V naprostém rozdílu od staršího romantického
pojetí národnosti a národní vzdělanosti nečiní si
dnešní vědecký dějezpyt nižádných iIIusí o tom,
že by se byli naši předkové podstatně lišili od svých
západních sousedů hospodářským a sociálním
zřízením, politickou ústavou, právními poměry,
mravními názory; naopak: český středověk jest součástí
středověku západoevropského. Podobně bylo i v
literatuře, kde ostatně středověk originality neznal a
vědomě neuznával: auktorita vzoru platila mu více
než pýcha samostatnosti. Látky, pověsti, motivy
byly tradičně obecným statkem, přejímaly,
obměňovaly, spojovaly a křížily se prostě. Materiálnímu
tomuto světoobčanství slovesnému splatila
staročeská literatura svrchovanou daň; proto ještě ne-