36

ARNE NOVÁK:

císař utíkal se sám do tichého a hloubavého ústraní
kaple na KarIštejně, aby oddal se potřebám
kajícného a roztouženého srdce křesťanského, jako pod
špičatými gotickými klenbami pražských chrámů
ozývala se plamenná kázání asketického chiliasty
MiIíče, tak i v této legendárni poesii tají se hluboko
na dně vroucí a toužebná nálada křesťanská, z níž
pak právě jako z moralisujícího pathosu kazatelů
a karatelů přijímá svou duševní potravu rodící se
hnutí reformní. Takto souvisí zralé epicko-duchovní
básnictví doby Karlovy s vnitřními záchvěvy ducha
českého, ačkoliv stejně kosmopoliticky jako první
skupina staročeských legend, přijalo ze západu svoje
motivy, svoje formy, svou psychologii, svou slohovou
dekoraci.

První kruh staročeských legend, vzniklých
nedlouho po záhubě rodu Přemyslova, Alexandreidu,
pozdní epiku světskou z cyklu bretoňských a
německých pověstí, legendu o sv. Kateřině s příbuznými
skladbami, konečně Passionál a Život svatých Otců
můžeme asi pokládati za nejcharakterističtější
výtvory staročeské poesie, vedle nichž ztrácí se i
zlomkovitá lyrika světská, zmítající se mezi napodobením
německého minnesangu a prostého lidového popěvku.
Ani rozvětvená lyrika duchovní, která až do Husovy
doby účastní se bez hlubší originality vývojového
processu církevní poesie a hudby na západě, nedává
nám nahlédnouti tak všestranně a zřetelně do všech
tajů staročeského umění slova, jako ony skladby
širší komposice a propracovanějšího provedení. Avšak
vedle této poesie vážné a pathetické rozkvétá již
velmi záhy v staročeské literatuře pestrými květy,
ukrytými mezi ostrými trny, samostatná ratolest
básnění tendenčního. Také tuto, kde splývá
aIIegorický princip středověký s mravokárnými snahami,
a kde didaxe nerozlučně jest spojena se satirou, pro-