· ARNE NOVÁK:

kultury středolatinské jako uvědomělými ctiteli
české dějinné tradice; oba, církevními konvencemi
přílišně spoutaný pisatel legendární monografie ovšem
menší měrou než dějepisec kritických snah
odchovaný antickými stilovými vzory, jsou přes jazyk, přes
formální závislost od chronistiky západní, českými
literárními osobnostmi, jež po svém rozřešily si
problém kosmopolitismu a národnosti.

Avšak jejich řešení neovládlo: bohudík; českost
nezůstala jen principem pojetí a názoru, nýbrž
naprosto opanovala stránku formální, projevujíc se
jazykově a záhy i stilově. Po menších a nesmělých
nábězích v drobných překladech knih lithurgických,
v písních duchovních, ve formulích náboženských
stává se na rozhraní 13. a 14. věku čeština jazykem
literárním, a v době, kdy beře za své národní dynastie,
vzniká literatura v národní řeči, aby se za nedlouho
stala literaturou v národním duchu.

Staročeský jazyk, jenž jakožto první ze
slovanských řečí účastnil se literárního ruchu evropského,
byl nástrojem neobyčejně jemným a dokonalým:
libozvučnost fonetická, zakládající se na subtilní
odstíněnosti vokalické i konsonantické, plnost a
rozmanitost tvaroslovná, připomínající formální
bohatství jazyků staroklassických, vzácný smysl pro
distinkce skladby slovné i větné - vše to
uzpťtsobovalo starou češtinu k soutěži s jazyky kulturně již
vyspělými a vypěštěnými. A vskutku jest to v první
řadě jazyková korrektnost a jemnost, co nás upoutá
v nejstarších památkách staročeských. Jejich
skladatelé lopotili se neobratně s rýmem, ustrnuli skoro
vesměs na jednotvárném výpravném osmislabičném
verši sdruženě rýmovaném, vytvořili málo kterou
nově postřehnutou a nově formulovanou metaforu,
neosmělili se připojiti k latinské předloze rysy osobní
- ale v řeči byli mistry, tíhnouce stále spíše k jasné