28

ARNE NOVÁK:

našeho vědomí a svědomí. A právě., tato kulJ!-!rnL
a ídeová superíorita české reformace - neodvážil
bych se tvrditi, že to hned byla i superiorita
literární - nadobro překonala povědomí kultury starší,
překonala též tradiční povědomí starší literatury,
kterou nad to postupující differenciace jazyková
určovala k zapomenutí.

Nic nemohlo zabrániti, aby osud ten byl cele
naplněn. Když jesuitská protireformace usilovala
odvrátiti českou mysl naprosto od kultury
reformační, když snažila se dáti našim dějinám jiný vnitřní
obsah, než jest ten, který začíná jménem Husovým,
nesáhla k staročeské literatuře, ač by byla v ní snad
našla vděčný prostředek svých cílů; nebylo to možno:
staročeská literatura buď byla příliš zapomenuta,
buď příliš nesrozumitelna . .Národní obrození, pokud
bylo především ruchem učeneckým, žilo ve vztahu
velmi těsném k st?IQfeské slovesnosti: objevovalo,
studovalo, vydávalo její pál11átky, učilo se na nich
jazyku, fraseologii, mudrosloví, vůbec všemu, co
mohly poskytnouti filologům a dějepiscům. Jakmile
však uzrálo národní obrození v hnutí básnické a
literární, změnil se poměr ten podstatně. Nálada pro
nadšené přijetí staré slovesnosti národní byla
neobyčejně příznivá: vždyť úsilí o přilnutí k starožitné
tradici bylo vedle horoucí snahy o vyrovnání se
kulturnímu vývoji soudobé Evropy hlavní tendencí
duševního života obrozenského. Romantická záliba
pro dávnověkost, jmenovitě pro středověk násobila tu
náladu; obtížný archaický jazyk byl spíše vnadidlem
než překážkou pro pokolení fí1ologicky nadšené.
A však skrovná básnická hodnota tehdy známého
staročeského písemnictví neodpovídala nikterak
náladě romantických enthusiastů, kteří žádali si
hrdínkých činů od epiky, vášnivých citů od lyriky a
vůbec obraznosti smělé in~ence krajně samostatné,