Mulovl: A OSUDY.

27

nality. Hledáme u nich marně samostatné
vystinování charakterů, jaké proti Chrétienovi podává
Hartmann z Aue, neb svéráznou psychologii vášně, jíž
Gottfríed doceli1 skladbu Tomáše Bretaňského o
Tristanu a Isoldě; staročeští veršovci nevytvořili
samostatně jediné velké scény, jediné tragické situace,
jediného typického charakteru, jež by utkvívaly.
Literatura staročeská neodolala vnitřní svou umělečkou
a slovesnou hodnotou časové ikázea zapomenutí:
jsouc pouhým odrazem své doby, jejích zálib a mód,
nevytvořila děl, typů, forem dosti trvalých, které
by přežily období svého vzniku; vždyť víme, jak
záhy přestaly se čísti a přepisovati i nejpěknější
literární výtvory staročeské.

Avšak příčina, proč staročeská literatura
nepatří k naší slovesné tradici, leží hloub než v
nepatrné hodnotě jejích výtvorů. Hledal bych ji daleko
spíše v Rrudkosti, pronikavosti a všestrannosti vel~
kého kulturního převratu •... jenž učinil konec naší
prvnípetiódě kulturní. Mistr Jan Hus, který ízcela
uvědoměle, v zdravém utilitářství a v obzíravém
realismu zpečetil osud přežilého a jen knižními
zvyklostmi udržovaného jazyka staročeského, zpečetil
také osud staročeského písemnictví, zbudovaného
na středověkých předpokladech. Šťastnou recepcí
nových prvků myšlenkových a organickým jich
zpracováním v plné své osobnosti dal_národu a jeho
vzdělanosti nový obsah, jaký hledali Cechové marně,
přisluhujíce a přiživujíce se u cizích stolů
kulturních, - a v této chvíli počíná naše živá a plodná,
intensivně cítěná a horoucně přejímaná tradice. Jan
tIus sám jest první postava našich duchovních dějin,
která se účastní posud naši~h myšlenkových zápasů;
_a.n[nabožensky dogmatická forma celého českého
~hnutí reformního nevadí, abychom necítili, jak
rozhodně bojováno bylo již v 15. a 16. věku za věci