ARt,E NOVÁK:

nervstvo našeho národa, uznali jste za dobré obrátit
se k minulosti a k fikci; nechte nám jen bez posměchu
naše království, které jest s tohoto světa. já, tušitel
a pouhý učedník, nebudu jistě ten, kdo uvede tam
náš lid; bděl jsem alespoň, aby všickni dobří
Moravané nebloudili po vzdušných cestách, nedali se
zlákat poutnickými písničkami od svých ruchadel
a bran, humen a stodol.

I u nás na Moravě jest podzim; zdá se mně
však, že trochu jiný než v Praze. Zoraná pole vlhnou
a voní, a když jimi procházím, jest mně, jako by
vláha a míza z těch hrud vnikala mně do svalů, jako
by v nich proudila a vzpínala se, jako by tam zpívala
píseň zdravé a jaré budoucnosti. jak teprve to asi
pociťují ti moji hoši, kteří vyrostli z pevných selských
rodů a ne jako já ze služebné a kupecké směsi
německo-francouzské! Nejsem hrd na své předky;
jsem hrd jen na své odchovance, na jejich vědomí
radostné síly, na jejich řeckou lásku k zemi, k tělu,
ke zdraví. Ale vidím, jak se milý Hynku, v duchu
posmíváš nenapravitelnému hmotaři a jak s vrchů
ozářených sluncem mythického jara, kde kraluje
zlatovlasá Děva, Tvá to bohyně, útrpně pohlížíš do
těch moravských nížin, v nichž jsem se usadil já.
A přece, ač Tebe mám rád a ačkoliv někdy se mně
kmitne v mysli hrad pražský, planoucí v ohních
zapadajícího slunce, lákáš mne marně, marně do
svých studených výšin. jsi příliš mým přítelem,
než abys mně nerozuměl.