MUl-OVJ: A OSUDY.

2~

existencí nudného učitele a pravidelného přednášeče,
kterou tak dobře znáš, a přece se mně zdá, jako bych
byl daleko blíže životu než Ty, učený knihovníku a
bájeslovný hloubáiku. Když vystupuji každého dne
z rána na svoji kathedru před těch patnáct neb
dvacet mladých hochů, pod jejichž zdravou pletí
jako by plynulo mléko smíšené s medem a s krví,
mrzívám se ze svého poslání; proč raději nevedu ty
vesnické synky přímo do polí, kde se oře a vláčí, nebo
do lesů, kde se otevírá nový prllsek neb k rybníkům
uměle napájeným? Ale čtu ze svých archů čtvrt neb
pLti hodiny o tom polním hospodářství nebo
diletantsky o nauce lesnické, a hle, celé srdce je při
předmětu! Nazveš to, drahý knihomole, pouhým ohlasem
četby Vergilia a Lukrecia, řeknu-Ii, že mám před
zraky hned ta temná kyprá a vonná pole, jejichž prsť
se nám oběma u Olomouce vždy tolik líbívala, že
cítím nad hlavou šumění lesů za Brnem, že slyším
zvonce a bučení stád na našich východních horách.

Avšak netěší mne jen ty starodávné a věčně
mladé obrazy. Učím hochy, kteří posud byli od kněží
se svěcením a beze svěcení odcizováni tomuto
krásnému, sladkému, rozkošnému světu, aby milovali
půdu a prsť, aby nacházeli domov jenom na této
kvetoucí, plodné a věčně se obrozující zemi, aby se
sami pokládali za výkonnou sílu naší neomylné
pramáteře. Vzhlédnu-Ii od svých archů, vidím, jak
udiveně a vděčně otevírají své veliké modré oči, jak
vydychují ze široka podobni propuštěným vězňům,
jak na jejich junáckých čelech míchá se vzpomínka
na dětství s rozhodnutím pro budoucnost. A ztrávil-Ii
jsem celý život zde na Moravě, nelituji toho ni na
okamžik: my jsme země mízy, svalů, krve, a já,
materialista v očích přísného Hegeliana jako jsi Ty,
učil jsem mládež na to nezapomínati. Vy v Praze,
kde se jako v hlavě sbíhají, uzIí a kříží myšlenkové