2-

ARNE NOVÁI(:

ničeho. Procházíš se den za dnem těmi strašidelnými
sály knihovny, jejíž tlusté zdi odrážejí pochmurně
Tvoje pravidelné kroky, sejmeš s červotočivého
stojanu hned tu hned onu mrtvou knihu, abys ji odložil
po několika minutách s rozmrzelým neuspokojením;
trápíš se od rána do večera nějakou etymologickou
hříčkou neb bájeslovnou pohádkou: viď, že
nezapomenul jsem nic podstatného z Tvého pravidelného
denního ·obsahu! Jest Ti snad v tomto
intellektuálním vězení lépe než bys si sám rád přiznal; jak bys
Ty, ztělesněná námitka a výčitka, připustil, že se Ti
nedaří právě nej hůře!

Ale nežádej ode mne, abych i ja oyl zamilován
do Tvého Klementina, do Tvých knih, do Tvé
praslovanské mythologie; nemohu a nemohu! Nerozumím
snad zcela dobře Vaší Praze, kde se vždy z revoluce
léčíte historií a z přílišného rozpětí sil filologií;
nezdomácnil bych nikdy mezi Vašimi barokními chrámy
a zkroucenými svatými, což na Vaše mysli nezůstává
bez účinku; nechápu prostě, jak možno nahrazovati
si pocit bezprostředního života odvozeným věděním
o živoření v minulosti. Nezvi mne tedy, příteli, již
do Klementina a nevytýkej mně nepřátelství k Praze.
I já ji miluji a to velmi horoucně, ale po svém: jako
město života a budoucnosti, nikoliv však jako tvrz
minulosti a zazděnou pokladnici knih a tradicí. Až
přijedu, milý Hynku, zas do Prahy, požádám Tebe
asi, abys mne zavedl k jezu, kde se vzpíná a bouří
prudká voda, na zarostlé stráně, kde pod hnědými
habry a javory jest tolik zeleného mlází, na ty Vaše
krásné a divoké ostrovy, kde najednou skrze vrbové
větvoví neb šeříkové loubí jest viděti zubaté štíty,
kamenné sloupy a nespoutané věže města. A však
odpusť starému brachu to mladistvé blouznění;
vysměj se mně za to!

Mám-li být upřímný, žiji i já stále tou klidnou