1!l

ARNE NOVÁK:

čekal odpovědi. Ale mladá dáma, zhroucena skoro
soucitem s tímto trpícím a rozvráceným člověkem,
který svými nervosními, krátkými větami trhal kusy
své vlastní duše, rouhaje se zcela spravedlivě svému
miláčkovi, položila skoro nevinně zvědavou a
účastnou otázku: "Chtěl byste nám říci, jakou lyriku
nacházíte za příběhy Nerudových povídek?"

Architekt cítil jemný takt, jenž vychází mu
v ústrety, uklonil se skoro neviditelně a řekl nejprve
takměř pro sebe: "Svobodný duch se vždy varuje,
aby ve svých miláčcích neviděl již hrdiny." Chytiv
do svých jasnících se zraků, s vděčností lehký oblak
srozumění na dívčině tváři, rozvíjel, hledě do tmy,
svoje ideje: "Nerudova lyrika jest jediná: jest to stesk
romantického srdce, zrazeného osudem. Vyšel do
života pln touhy po štěstí, po lásce, po radostném
domově. Toužil po idylle, jež by byla důsledkem
společenské volnosti; pomýšlel na patriarchální
harmonii, která by vzklíčila z přerodu člověka; těšil
se na lidstva svatodušní svátky. Jeho přítel
Smetana složil si stadické scény v "Libuši", kde je celý
ten ráj uskutečněn; absolutně uskutečněn, neboť
se to děje v tónech. Nešťastný jeho druh Manes
kreslil své dětské akty, plné radosti a pelu, a sešílev,
sedal v Římě mezi dětmi na schodech chrámu.
Neruda, jenž čekal splnění hlavně od politické a sociální
akce, které se sám účastnil, zhořkl nadobro. Stal se
illusionistou: právě nejkrásnější z povídek jsou
soustředěnými tragediemi illusionismu. Pan Vorel jest
z nich nejzřetelněji propracován: kdo z nás není mu
podoben? Kdo nemá svou pěnovku, svůj iI\usorní
ideál, svou životní lež, nezbytnou k existenci? Při
prohlídce každé mrtvoly vypadne z kapsy nakouřená
pěnovka ... ctižádost, láska, rodová čest, hrdá
neodvislost. Stejnou illusionistickou zpovědí jest
Hastrman; i básníci, kteří milují hlavně figury Nerudovy,