16

'ARNE NOvAI(:

pody a kostely, krámy a tančírny, hřbitovy a sady,
hradby a paláce, půdy a zahrádky. Ani Karolina
Světlá neznala tak podrobně, oddaně, důvěrně
starou Prahu jako Neruda: milovala lidi k VLili
hlubšímu jejich smyslu, postavy pro jejich mravní ideje,
věci jako dekorace slavných, romantických scén.
Ale Neruda měl věci rád k vůli nim samým, díval se
do nich jako do očí svých přátel a učil se od
dětství jejich jazyku. Uprostřed milostného příběhu
odvrátí se, aby poslechl, jak šplouchá voda v kašně
za večerního ticha. V tajemné noci před
svatováclavskou mší vzpomíná si na historky o zvonech a
zvonících. Uvolní tempo děj e, aby dopodrobna vyličil
staroslavnou malostranskou hospodu. V jeho
povídkách nežijí, nejednají, nebaví se a netrpí jenom
lidé, ale také věci. To jest rys, jenž patří Homerovi
i Gottfriedu Kellerovi a nejen těmto dvěma
patriarchálním epikům. Bez něho nedovedu si pomysliti
velikého epika vubec. A Neruda jest epik, veliký
epik."

Básník mluvil .iiž prudce a bez gracie, uchvácen
sám sebou. Rys snílka na jeho tváři utonul naprosto
v tvrdé fysiognomii muže činu. Náhlý, bolestný
pohled dívky pokáral jej ve chvíli, když pokřivila mu
pysky jeho pýcha, že vydráždil architekta k odporu.

Odhodlaně, ač nikoli· bez utrpení, přelomil
architekt pečeť mlčení na svých rtech. "Vy všickni
víte," počal nejistě a kolisavě, jako by se omlouval,
"čím jest mně Neruda. Dovedu tak těžce mluviti
o umění a o hodnotě tohoto básníka, který jest pro
mne více než básníkem, v němž vidím něco mezi
bratrem a přítelem. Ale tady v nadšeném klamu
padla slova hyperboly, která Nerudovi křivdí.
Neruda nebyl epikem a nejméně velikým epikem.
Snad bylo v něm epické ingenium, - a'- některé
uvedené scény, figurky, episody zdají se to doka-