10 ARNE NOVÁR':

kého pohledu architektova, jehož zraky resignovaně
a studeně potápěly se pod barevná dna pracujících
caissonů u Karlova mostu; i z nezvykle slastné, ale
přece jen churavé mdloby dívčiny, připomínající
náhlé procitnutí po těžké, ale úspěšné operaci, - ze
všeho toho byl by zjednodušující psycholog učinil
prostý závěr o jakémsi osudném, bezprostředním
rozhodnutí této světlé a záhadné dívky, jež měla
vlasy z obrazu Filippina Lippiho a nohy z rytířské·
romance, malované Burne Jonesem.

Jisto bylo jen, že tito tři tragičtí přátelé vystoupili
do staré zahrady, přerušované křehkou gracií svěže
rokokových altánů a gloriettů, modelovaných lehce
jakoby z biscuitu, aby vykoupali se v modré mlze a
ve večerním snu panoramatu malostranského, aby
odpočinuli si od zlé tíže vlastních srdcí; i jejich
dekorativní společníci mlčeli nehnutě a pozorně,
narovnávajíce chvílemi jen záhyby plaidů na trávě
a škubajíce okvětní lístky mosazného květu
pampelišky.

Konečně se rtů jednoho z těchto diskretních
statistů sletělo slovo, tak jako za ranního úsvitu
spouští se s větve první probuzený pták, aby roztrhl
mlčení noci a přivedl jitro. Bylo to jediné slovo,
skandované s jakousi důvěrnou něhou a láskyplnou
pozorností, slovo polozpívané a polorecitované, že
rozptýlilo se jako akkord zvonu po sadě, dráždíc
v gloriettech koketerii ozvěny. Bylo to jméno; jméno':

Ne rud a.

"""" Pod tímto náhlým úderem života vzchopil se
básník a vyprosiv si pohledem dovolení od mladé
dámy, s gestem velmi energickým a vroucně laděným
hlasem počal svůj dlouhý panegyrický výklad o
fiktivních osobách a vymyšlených postavách, jimiž
právě si oživoval mlčelivou Malou Stranu. "Spatřuji
teď/, řekl, líbaje svýma rozhovořenýma očima