Večerní dialog o Janu Nerudovi.

Z a hluboce modrého letního večera, v jehož
prů
svitné mlze měkce jihly všecky obrysy věcí,
usedla v jedné ze stupňovitých zahrad nad
Valdštýnskou ulicí důvěrná společnost mladých lidi a
v oddaném mlčení hleděla do temného panoramatu
u svých nohou.

Již v tom, jak seskupili se v lehce vlhké trávě
na svahu starého parku, dalo se s určitostí uhodnouti,
že všickni ostatní jsou diskretními statisty
vniterního a těžko pojmenovatelného dramatu, které
odehrávalo se mezi třemi z nich: mezi živým a
překypujícím básníkem, v jehož tmavé, jižní
fysiognomikřižil se typ muže činu s charakterem snílka, mezi
štíhlou a zádumčivou dívkou v světlých, anglických
šatech a mezi unaveným a zahořklým architektem,
podivně nelogické a výstředně plavé krásy. Z
radostně vzrušeného neklidu, s nímž básníkovy
temperamentně rozžehnuté oči těkaly od báchorkové
zeleně mikulášské báně k jasnému světlu dívčiných
šatů, jako by si byly vytvářely novou'barevnou
harmonii k rozkoši smyslů a srdce; z upřeného a
tragic
1