Dávno rozbřeskl tento úsvit v myslích nejušlechtilejších, v pravdě
budoucích. Faust, v druhém díle dramatu, když prošel tolika
vzrušujícími scénami válečnými a státnickými, sensacemi vědy
i lásky, zatouží po novém vyvrcholení svého života, chce se jako
zemědělec-inženýr dáti v boj se živly, jejich zhoubnou moc
zlomiti zázraky vynalézavé práce a učiniti z krutých vládců
služebníky nového lidstva. V této činnosti dojde vysokého věku, než
oslepne a posléze odklizen jest lemurami.

V den oslavy politicky svobodné Helvecie brala jsem se končinou
osvobozenou a oblaženou oním moderním hrdinstvím. Šla jsem
po Axenské silnici, jela jsem údolím řeky Reuszy, po
nejpodivuhodnější části dráhy tak zvané Svatogotthardské, která protíná
stejnojmenné pohoří a vskutku, jak na chválu její nesčíslněkráte
napsáno, přes vzdor Alp spojuje železniční síť Evropy střední a
jižní, otevírá severu moře Středozemní. Nepoznala jsem dráhy
v její úplnosti, z jejího začátku projela jsem jen trať
ArthGoldau-Lucern, její pokračování Goldau-Fliielen zastřel mi
jiný div inženýrského umění, Axenská silnice ve skalách
prolomená. Teprve na nádraží fliielenském vstoupila jsem do jejího
vlaku a opustila jej, než zabočil v Goeschenen do obrovského,
málem patnácte kilometrů dlouhého tunelu, jenž se končí
v Airolu.

Ale přece objevily se mi její divy, zjevy to, o nichž i po jízdě
drahou Arlbergskou a mostem přes Trissanu nikdy se mi nesnilo.
Cestovní knížky vypravovaly o stoupání velmi značném; Lucern
na břehu Ctyřkantonského jezera a s ním i Fliielen má 438 m
výše nad mořem, a Goschenen, cíl mé železniční jízdy, již HlO m.
Leč dráhy příkře po ohromném svahu stoupající nejsou v Alpách
ničím neobyčejným, v malém měřítku viděla jsem je i doma,
poznala je blíže lnnsbrucku-lglsu, na hoře Giitsch nad Lucernem
a nejúplněji při jízdě na Rigi ze stanice Arth-Goldau. Zde však
nešlo o dostoupení jednotného svahu, nýbrž o podmanění si
nejdivočejší aachy, která se drala srázným, rozeklaným, stále
stoupajícím údolím, vzpínala se v nesmných vodopádech, vrhala se
přes obrovské balvany, řítila se přes úbočí, podemílajíc jejich
stromy a činíc z pevných skal sypkou tříšť.

Kdo i jen krátkou dobu díval se na tuto nejsvůdnější rusalku
sněžných hor, jak ve svém zelenošedém rouše, s bílou, sluncem
ozářenou pěnou místo splývavého vlasu žene se kupředu,
nezkroceně, nebojácně přes propasti a sály, tančí přes balvany a je
uhlazuje, ve své náručí tiskne a ohýbá tmavé stromy jehličnaté,
stále svěžími rty líbá mech, kapraď, růžové rhododendron, a hučí
a zpívá a šeptá píseň věčně stejnou a přece každým okamžikem

8 490-4.

113