"Moje touha nebyla dravcem žlutookým; to bylo ptáče, které
v prsou kvílejíc zpívalo."

"Neumělo křídel rozepnouti k prudkému letu. A moje mysl
ranívala se o tvrdé hrany a mrzla jejich ledovým chladem. Chtíval
jsem, aby všechen prostor byl mi otevřen a ukájel mou žádost."
"Hory nepřekročitelné uzavírající obzor letům příliš smělým; jsou
závory a zákony, které učí nás vyrvati ze srdce sladkou tíhu,"
znělo zase odevzdaně a zároveň vyčítavě.

"Ty's cizí štěstí zbudoval místo vlastního, ty's cizí práci uznával,
byť stínila dílo tvé, jako na louku kvetoucí padá za odpolední
stín hory; ty's dosti měl na malém okruhu svého města. Já, hrdý,
věčnou žádostivostí svou ztroskotaný, přece přicházím k tobě:
starče, nauč mne své moudrosti."

"Vidíš měsíční světlo, jež oblévá všecku zemi i naše milé město?
Starý zkroucený šeřík stal se v něm loubím, chudá naše řeka
tmavým proudem, v něm není již prachu a špíny na zvětralých
střechách, a všecky lidské tváře, posupné i svraštělé vypadají
v něm jako andělé na obrazech přítele Diirera. Slyšíš jemný
šelest listí i vln, jenž doznívá sem jako spodní proud noci? Také
noc srdce má své bílé světlo, i bolest má svůj spodní proud.
Znáš je? Uhodneš jejich jméno?" Ústa starého mistra-pěvce
usmívala se jako ústa proroků, kteří vidí zemi zaslíbenou, na jeho
čelo a spánky jako by padal jas z neviditelné svatozáře.
"Neznám světla tak mocného, že by dovedlo rozptýliti všecku
noc srdce a temný koutek světa proměniti na veliké kolbiště.
Neznám hlasu, který kouzelným zaříkáním uzavřel by rány, z nichž
vytrhány byly kusy života."

"Synu, jest to odříkání, odevzdání se. Já, mistr-pěvec, zpíval jeho
smutno-sladkou píseň. Když jsem ji skládal, tepny mi bušily a
spánky žhavěly; když jsem ji zapět chtěl, hlas v hrdle vázl. Ale
zpíval ji za mne svět celý; okruhem světa zní píseň odříkání a
zníti bude, dokud okruh ten potrvá. Neboť úsměv lidí vykoupen
je slzami jiných, vznik zánikem, čím jasněji plane štěstí jedno,
tím hlubší a černější jest neštěstí mnohých - jeho stín."
"Krásně a jemně září měsíc za klidné noci; leč jen bílým
přízrakem jest tomu, koho hřálo slunce za žhavého dne; i ohně na
pahorcích, kolem nichž v pudletí mládež křepčí, více zahřejí!"
"Synu, je laskavý paprsky svými, je silný a mocný jako duha.
Otočí růžovým odstínem zarostlý hrob, pozlatí železnou ruku
krutého mládí a pronikne i tmavou mlhou dálky. Vztyč hlavu do
jeho světla, a také ty budeš podoben dobrým andělům; čmoud
ohňů jen tebe potřísní. Neshýbej hlavy k rukám ke křeči
vzdo
lOg