Hans Sachs.

(Z knihy "Výkřiky a vzdechy".)

Přišel cestovatel do starého, šedivého Norimberka. A ploužil se
znuděn, skoro lhostejný podél jeho hradeb, věžemi opevněných,
proplétal se unaven kolem studní s titěrnými postavičkami, kolem
hospůdek, zavánějících staroměšťanskou kuchyní, které zužují
uličky, dosti již nepřístupné.

Přišel od mohutné řeky a plnu měl duši nádherného toku, jenž
klidně valil a valil se dále, obrážeje ve své lehce pohyblivé ploše
zeleň sta pater a statisíců sloupků stoupajících vinic, a šeď mnoha
set vížek a pilířů gotick}'ch chrámů, Vzpomínal na hrady, pevné
i zřícené, které jako hnízda ptačí na větvích zabořeny jsou
v květnatá návrší, vzpomínal na příkrá skaliska při břehu;
laškoval myšlenkami se zkazkami o rytířích, obývajících hrady a
stále s nepřáteli se potýkajících, o zlatovlasých rusalkách, které
na skalách zpívaly, o šupinatých dracích, kteří v děrách se
skrývali. Se zbožností, jíž sám nechápal, znovu procházel lodmi
velechrámů, kolem slavných jejich obrazů na zlaté půdě; sestupoval
v jejich podzemí, prachem tisíciletí naplněná a vystupoval na
jejich věže, kde znovu k němu zableskl lesknoucí se široký proud
uprostřed svého měnivého, mnohotvárného, zeleného a šedého
lemu. S teplou, překypující rozkoší myslil na drobná, pobřežní
města; černavé věže beze střech vynikaly mezi rozmilými domky,
vzdušnými letohrádky, nádhera dneška pojila se v nich s
tajemnem minulých věků, a lodi i loďky, bílé i pestré, hlučné
i plachtami tiše šelestící pluly mimo jako sliby do budoucna. .
A teď, víčka maje lhostejně sevřena a rty posměšně zvlněny,'
procházel šedivým městem rovinatého kraje, kde krása vln a
úbočí nemohla se zhustiti na báje vílí, a hrůza skal do modrých
oblak čnějících na pověsti o bojích a obludách; kde samy věže
hrádků a hradeb vestavěné v nehluboké příkopy, na nevysoké
pahorky, jako by si stěžovaly, že byly jim dány místo
břečťanových clon a smělých útesů kupy prachu a chudé trávníky, místo
tajemných zkazek jen střízlivá dějinná fakta; kde mělká, zakalená
řeka, líně šplounajíc, jako by se tázala, proč překlenuli ji tolika
mosty, když snadno mohla ji přebroditi noha měšťanova.

Toto měšťanstvo dávno zahynulé, po němž stopy několikastaleté
zachovaly si uličky i náměstí, i nynější, s jehož umírněným
spěchem setkával se na své prohlídce, vtíravě dráždilo jej všude,
jeho, který byl tak rád sám, který zhrda vyšlapanými uprášenými
cestami všedního, každodenního života, který miloval i krásu jen,

105