a zapomenou na toho, jejž nazývají svým Pánem. Slabá a
vrtošivá jest mysl lidská, opanuji ji, jako vichr sklání stébla trav a
stvoly květin."

Maria zavrtěla hlavou; uvykala děsu tváře anděla zkázy a
bránila se dále: "Vím, že umíš se vluzovati v srdce člověka, duchu
lstivý. Leč lidská podoba mého děcka jest naplněna proudy
božství; božský plápol sálá již nyní ze zraků nemluvněte; jako
hrdinové, jako moudří proroci hledělo na mne, když zpívala jsem mu
kolébavku."

,,0, matko bláhová," zasmál se pronikavě anděl z nebes
vyhoštěný, "zdaž nevíš, že nejkrutěji stihám ty, kteří nejblíže jsou
božství a Bohu? Kameny překážek a trní zklamání stelu jim na jejich
cesty, v srdce jim vlévám ustavičnou bolest a když příliš blíží se
světlu, lámu je v rozkvětu duše a těla bez milosrdenství. Pyšníš
se, že božství plápolá z očí nemluvněte? Pravím ti, že přijde den,
kdy zoufati budeš nad zrozením jeho, kdy bolesti, jež jsi
přetrpěla, stonásob se ti vrátí a ty zdrcena vzpomeneš hodin a dnů
ztrávených u jeslí."

"Lžeš, Satane," odmítla vyvolená matka hrozbu andělovu. ,,8
pýchou a jásotem připamatovávati si je budu a se mnou mnozÍ.
Věřím písním andělů!"

"Nepravil jsem ti, že jsou lživy? Jen u mne, v bolesti, ve zkáze,
v zániku a marnosti jest pravda," odbýval Marii vládce tmy.
"Ty's zmámena obrazy vítězství a slávy,.jež rozestřeli před tebe
sluhové Hospodina. I já rozestru před tebe obraz, skutečný obraz
budoucnosti - - _"

Pokynul rukou, zamávl křídly. Ohnivá záře naplňující skalní
kobku proměňovala se opět v růžový dým; i ten zmizel a v chlévě
byla úplná noc. Pak na jedné straně počalo se rozednívati, bylo
znáti zakalenou do šeda oblohu, na níž za rudé a fialové mraky
zapadalo slunce. Opodál se svými staveními, zahradami a chrámy
objevilo se Marii známé město, z něhož valily se zástupy; v
popředí čnělo cosi tmavého - pahrbek to byl, jejž slÝchávala
jmenovati Horou lebek. Sbíhali se lidé asi, aby viděli popravovati
zločinné provinilce, čnělyť na pahrbku čakany potupné smrti a
na nich visela těla. Slunce proniklo ještě jednou fialovými mráčky
a mocným sálavým paprskem zasáhlo postavu prostředního z
ukřižovaných.

Maria zaúpěla, vzepiala se se země, ruce vztáhla k obrazu: z bílé
tváře spatřených kdesi rysů zadívaly se na ni oči, měňavé ve své
hloubce, připomínající jí zanícené zraky hrdinů Makabejských
aneb bolestně vyčítavé oči vyhnaných proroků. jak podle Písem si
je líčívala. Poslední paprsek prodléval na postavě odsouzencově,

102