čelo nad zavřenými víčky oble se klene, a drobná, rudá ústka
pootvírají se ve spánku úsměvem nezbadatelným. Jest jiné její
děcko než děti matek ostatních - všecky byl jako chomáče
zaružovělého neb vrásčitého masa - jen její syn se usmívá, žije
božským životem!

Rozechvělé tělo mladé, vyvolené matky vzepialo se k božskému
dítěti, jakoby v sebe chtělo je sevříti zpět, kypící ňadra tíhla
k němu. Maria přitiskla ruce na bijící v nich tepny a mocně
potlačovala touhu, strhnouti k nim synáčka, slyšitelně
oddychujícího. Položila svou hlavu těsně k dítěti, pila v sebe jeho dech,
mísíc jej s horkým dechem vlastním.

Spící nemluvně počalo se buditi a slabě kvíleti; Maria matka
vyzdvihla je s jeslí, hýčkala je na svých loktech a klíně. Leč
neukonejšila ho; bázeň ji pojala nad vlastní zkušeností, - i
vzpomínala, jak viděla jiné matky utišovati drobná novorozeňátka.
Zpívaly jim - i ona bude zpívati.

Volala si v pamět písně, jež slýchávala od pastýřů pasoucích na
pahrbcích pod palmami a cedry, i zpěvy dlouhé a vážné, které
zaznívají v chrámě k harfě a cymbálu; počala je notovati zprvu
tlumeně, pak vždy zřetelněji, ale tak, aby neprobouzely spícího
Josefa, aniž znepokojily zvířat v pozadí chléva do stlaní ulehších,
ani nepřivolaly nenadálého chodce, venku po pastvinách
bloudídho. Jasně a tiše splývaly jí písně se rtu; zvuk pojil se k zvuku,
nápěv k nápěvu, něžná slova vplítala se v tóny.

Ale dítě neusínalo; jakmile matka jeho jasnějším hlasem
zanotovala melodii pastýřské písně, otevřelo víčka, prvními stopami
dlouhých řas lemovaná, a naslouchajíc, zahledělo se v její tvář.
A Maria zpívala dále, štěstím, podivem i děsem jata, zpívala
píseň za písní, a dívala se ve veliké oči, do temno modra, šeda
i hněda se měnící, maličkého syna.

Jest božské její dítě, jest! Tak nedívalo se, tak nebude se dívati
v matčinu líc novorozeně žádné! Bude králem, jak zvěstováno mu,
bude velikým, a ona požehnaná mezi ženami všemi, jak věštila
jí Alžběta. Zpívala, a když vyzpívala všecky písně pozemské,
které utkvěly jí v paměti, tichým hlasem počala napodobovati
hymny neviditelných sborů, které zněly nad Betlemem, než přišli
pastýři. Nemluvně hledělo na ni velikýma, nedětskýma očima
a vážně sevřelo malý ret.

Mladou matku pojímala úzkost; tak bývalo jí, když v rozpuku
dívčím ocitla se sama v širé krajině, kde slunce dávno zapadlo,
hvězdy počínaly se objevovati nad hasnoucími červánky, kde nic
se nehýbalo než tenké kmeny štíhlých stromů, a z mlh dálky
jakoby přikvapiti chtělo cosi neočekávaného. I upřené, ve své

98