značné teplo, churavím prsní nemocí a hledím alespoň v obydlí
svém ve vzduchu příjemném tráviti, - v našem chrámě zle
strádám."

Piarista usedl konečně, pověsiv plášt a klobouk na hřebu dveří.
Měl tolik na srdci, ale náhle nevěděl, má-li se slavným básníkem
započíti hovor o Čechách, o písemnictví, či vyjeviti mu, že vlastně
přichází k němu jako k faráři pešťské církve evangelické.
Prohlížel si jej mlčky a přirovnával k obrazu, jehož zmenšený otisk
měl mezi svými památkami; viděl jej před málo dny v chrámě,
ale zde, v blízkosti, v domácnosti, připadal mu poněkud jiný,
starší, zachmuřenější, skoro nepřístupnější. Jinak si představoval
pěvce oněch znělek ,,slávy dcery", překypujících slovy lásky,
marného toužení, které on, Michl, často si v samotě své citoval, mysle
při nich na Mínu svou
.-
Jen pronikavé, skoro světélkující oči ho nezklamaly; jejich
pohled a energická ústa dodávaly cosi neobyčejného této chorobné
tváři, této celkem nepatrné slabé postavě, oblečené prostě a
všedně. Kollár upiat byl do krátkého huňatého kabátku až po
krk; jeho trochu se kadeřící, vzadu ještě hojné vlasy, splývaly
v jedno s vysokým černým nákrčníkem; kolem čela a spánků
měl je sčesány vpřed, tak že zakrývaly lysinu na temeni. Mdlá
čerň obleku, dosti již ošoupaného, odrážela se od velmi lesklých,
vysokých čižem, které nosil rád i doma, a na nichž sluha Slovák
dával si záležeti, aby byly vždy "řádně maštěné".

Michl seděl mlčky, v nesnázích, Kollár roztržitě pohrával útlou
svou rukou v papírech na stole. Konečně, vzpamatovav se, zeptal
se: "Přicházíte z Čech, z Prahy, milý pane a spolu vlastenče? Jak
asi prospívá tam naše obec českoslovanská? Jak pan Jungmann,
Mladoň náš drahý?"

"Patriarcha náš duchem stále mlád jest, ale tělem převe1ice
chátrá, a více času na lůžku tráví, jak dopsali mi přátelé. Já,
důstojný pane, nejsem bytem v Praze, nýbrž od srpna vyučoval
jsem na škole normálné piaristů v Rychnově nad Kněžnou, v
horách Orlických. Poslední pak měsíc trávil jsem u starého otce
svého v Poličce, rodišti svém, skoro úplně zničeném velikým

v, "

pozarem.

"To jsou zprávy neblahé! Z jara Praha naše těžce zkoušela
povodní, - i my příspěvek svůj skrovný milým bratřím jsme
poslali! - teď vy, milý pane, o nové pohromě mi vypravujetel
A můj šlechetný přítel Jungmann na loži! Což ostatní pracovníci
na roli dědičné Slovanstva našeho? - pan profesor Čelakovský,
pan Purkyně?"

86