jsem se naučil, abych kolemjdoucích se vyptal! Ale bude mi
příjemno, doprovodíte-li mne, pane Kadavý!"

Učitel odcházel, bráně se proti vichru, a jeho soudruh, oprašuje
si jednotlivé vločky s těžkého pláště, zazvonil a zaklepal na dvéře
fary. Mladý sluha mu otevřel, ale neporozuměl hned řeči jeho;
teprve, když mu příchozí zvolna opakoval, že ho žádá, aby
důstojnému panu Kollárovi oznámil, že přeje si s ním promluviti
Josef Justin Michl, spisovatel a duchovní z Čech, a když i lístek
z náprsní kapsy spodního svého kabátu dobýval, aby naň svoje
jméno napsal, počal sluha přikyvovati, že již ví, oč jde. Ale
nedošlo k tomu, aby piaristu ohlásil, neboť za jejich smlouvání, jež
dělo se dosti hlasitě, otevřely se jedny z několikerých dveří na
studenou síň vedoucích a jimi vyhlédl na okamžik kdosi. Michl
ihned poznal Kollára a přikročil k dveřím přivřeným.

"Jsem, důstojný pane, Josef Václav Justin Michl, duchovní a
spisovatel z Čech, a nejoddanější ctitel slavného básníka ,Slávy
dcery'," pravíl smekaje a hluboce se klaně. ".Jsa na několik týdnů
bydlištěm v Pešti-Budíně, opovažuji se k vaší důstojnosti
vkročení učiniti. Dovolil jsem si i chrám váš navštíviti a kázání vaše
vyslechnouti. Ale vida, že unaven býti ráčíte, seznámení naše jsem
oddálil."

Kollár podíval se podivně pronikavýma očima svýma na Michla,
jako by prozkoumati jej chtěl celého; pak otevřel více dvéře,
jejichž kliku držel, a pravil: "Vstupte, milý pane a příteli! Slyšel
jsem hovořiti vás se sluhou naším, jehož místo děvečky užíváme,
a obával se, že vám neporozumí, zmatek způsobí. Je to hodný
Slovák," dodával zavíraje za sebou, "měkký a trpělivý jako ubozí
Slováci naši všichni, - často mu onen hrubý handlíř před farou,
kterému jej propůjčujeme, spílá, a mne i celý národ náš tím
uráží. Sedněte si, milý pane; zde pracovna moje, spolu i kancelář
církve."

Chtěl odstraniti se židle, která stála vedle jeho lenošky, těžké
knihy na ní navršené, ale Michl přiskočil sám a je kladl na desku
stolu psacího, a když tato nestačila, jsouc pokryta malými lístky
i většími archy šedavého papíru, položil je na zemi vedle jiných
foliantů.

"Pracuji, když mi přána chvíle, a když není čas k vycházkám
příznivý, svoji Staroitalii slavjanskou; rád bych ji dokončil, ale
je mi k ní potřeba slovníkův a encyklopedií mnohých,"
vysvětloval Kollár jakoby omluvně a ukázal na nepořádek ve studovně,
zvláště kolem stolu. "A často ani všeho dosíci nemohu, jsem nucen
přátel ve městech lépe opatřených se dožadovati. Složte plášť
svůj," pobízel, když Michl stál nerozhodně II židle, - "jest tu