Věčný Bože, silný v boji, - jak jsou přibytkové tvoji
rozkošní a nejmilostivější. A protož touží má duše

po tvých sÍncích v každém čase, o pane nejžádostivějšÍ,
duch i tělo mé k živému pleše k Tobě k Bohu svému.

Spatný vrabec má své místo, též i vlaštovice hnízdo,

pro své mladé při tvém oltáři. Ach služebník dokudž pak tvůj,
králi věčný a Bože můj, má býti vzdálen od tvé tváři?

A přeblaze jistě tomu, kdož tě stále ctí v tvém domu.

Blaze těm, jenž moci, síly od tebe v srdci nabyli

a přes údolí světa jdouce, po tvých stezkách s ochotností
žízně, hladu, zhoubné zlosti i všech se bíd odvažujíce,
byť jim bylo i hledati studnic, neb dešťů čekati.

Nic se toho nelekají, jedny druhé předstihají

až na Sion Boha svého. Ú Bože, jenž věčný jsi Pán,
neustálý válečník sám, nakloň k prosbám mým ucha svého.
Bože Jakobův, můj Bože, sprosť mne slyše mého hoře.

Tys štít každého věrného, viz pomazaného svého;

s tebou jediný den prodliti, lépe jest než jinde tisíc,

jáť sobě žádám mnohem víc, vrat domu Páně strážným býti,
než uprostřed bezbožníků pánem nádherných příbytků.

Neb Bůh jsa nám vždycky slunce, nejmocnější náš obrance,
lásky i slávy nám udílí, všechněm chodícím v sprostnosti
dobrých věcí všech v hojnosti časně dodává v každou chvíli;
každý jest ten přeblažený, kdož v něm skládá své doufání.

Na Kvapilově tváři ponenáhlu zbledla červeň, čelo zchladlo a oči
hleděly mírně a zádumčivě; za to Kubíkovi již při prvních slokách
počal vlhnout zrak, a za nedlouho stékaly měkkému a slabému
muži slzy po přibledlých tvářích. Dědeček Lexa choulil se v sebe
a nebylo lze nahlédnouti v nachýlenou jeho líc; Pako sta zpíval
horlivě, pustil po chvíli ruce mladých lidí, jež opět se setkaly,
a podepřel ruce svoje o desku stolu, zapomínaje, jak se podobalo,
na vše kromě zpěvu. I Faimonovo zachmuřené, obyčejně ve
vrásky složené čelo a hrozivě ztažené brvy rozjasnily se trochu.
V kamnech kusy pařezů světle se rozhořívaly a ozařovaly malou
obec "dětí Nejvyššího," silněji než prve malý blikavý kahánek
olejový. Zpívali, zadívávali se do sebe, ruce k sobě tiskli i lokte;
oheň praskal, metal jiskry, na okénka a střechu tu silněji, tu zase
trochu se umírňujíce, bušily kapky a proudy prudkého lijáku.

6 490-4.

81