Kvapil pokračoval: Rongův list líčil všecky neblahé následky
uctívání kusa šatu, o němž bájeno, že hojí a uzdravuje, líčil bídu,
zpustlost a tmu, která je následkem poutí k zázračné sukni;
vyzýval občany, zvláště představené, městské radní a krajská
zastupitelstva, aby působili proti poplatkům odpustkovým, mešním,
růžencovým a pohřebním. Tu již Kvapil v roznícení svém
nedovedl utlumiti svých slov; skorem hlasitě četl: "Přičiňte se všichni,
katolíci neb protestanté, věruť, že jedná se o čest, svobodu a štěstí
naše; nedejte zhanobiti vavříny Husa, Huttena, Luthera, - z
myšlenek učiňtež slova, z vůle čin." A když proslovil větu poslední:

"Ukažte se pravými učedlníky Jeho, jenž vše obětoval pro pravdu,
světlo a svobodu; ukažte, že podědili jste ducha, nikoli suknici
jeho ... ", tu pozdvihl obě ruce, že skorem nízkého, tmavého
stropu se dotýkaly, a oči plály mu mírným ohněm.

Všichni byli dojati; i mlynář Lexa, jenž právě se byl vrátil zvenčí,
postál blíže lavice a nepohnul sebou, až několik okamžiků po
skončené četbě.

"Ba zfalšovali učení velikého proroka ti, kteří se nazývali
následovníky jeho. Já nevěřím, že obětoval se za světlo a svobodu
naši, jak tu psal pan Ronge, anebo jak naši faláři kážou, že umřel
za nás a obmyl nás krví svou, - ale to vím, že učil, abychme se
milovali vespolek, abychme činili dobře a zlýho se varovali -
-A kdák z kněží a i z vrchnosti a pánů, kteří to poroučejí, to
koná!? - - Ešte nám překážej' a nás trestají." Pakosta horlivě
přisvědčoval i Faimon a Kubík.

Helena Koutná, když se hospodář kolem ní ubíral ke stolu, zeptala
se ho letmo: "Už se, bratře, vybírá?" Máchl rukou nazad: "Ale
kdež, hodinku si eště poprší istě, - budem mít hodně vody,
potřebuj em í."

Kvapil, jakoby unaven rozčilením, vložil si hlavu do dlaní, až
dlouhé hnědé vlasy spadaly mu přes čelo. Sestra hleděla k němu
nepokojně; náhle probral se ze svého zadumání a řekl měkce:

"Bratři a sestry nejmilejší, dom se vodebrat nemůžem,
nerozcházejme se eště, - zazpívejme žalm osumdesátý čtvrtý, o příbytcích
Hospodinových, ten mám neirejši! Dyž ho slyším, tu se mi zdává,
že svět ke mně moci nemá, že přebývám v bezpečí a pokoji."
Všichni souhlasili; těsně sesedli kolem stolu, Helena Koutná blíže
bratra svého, Pakosta k sobě přitáhl dcerku i mladého Karličku,
a obou ruce držel v dlaních svých; i žebrák Honzíček se osmělil,
přibelhal a skrčil se na kraj lavice kolem stole se táhnoucí, pod
vyšívanou plachtu. Koutná započala dlouze a ztlumeně, a ostatní
zpívali s ní:

80