"Toť, toť," svědčil mu Faimon, muž zamračenÝ, asi šedesátiletý,
snědé a hubené tváře. "Nevěřím písmům, ani písničkám, složili
ich lidi jako já, naplácali do nich, co sami chtěli. Věřím jen sobě,
svýmu poznání!"

"Náš rod," vysvětloval mlynář Lexa, vida, že všichni otci jeho
nerozumějí, "dočkal se veliký škody, že na příští vysvoboditelovo
se chystal s celou důvěrou. Vypravujte, dědečku, ať bratři a
sestry srozumějí, kerak s tím bylo. Snad Pakosta taky uvěří."
"Je tomu podlevá počtů světských asi padesát roků," vypravoval
stařec, "byl sem se svou pomocnicí krátkou dobu, s bratříma
kreunýma sem se rozdělil, hospodařili sme každej na svým. Sickni
bratři podle ducha tu v Dolcích, v Rovince, na Zderazi a dálej
v kraji ve Strádouni, v Domanicích za Lužej, s kerejma sme se
scházeli, jen už čekali, že král Marokán přinde vod východu,
vytrhne nás z trápení, šecku půdu spravedlivě nám rozdělí, že
nebudem' už robotovat, ani sloužit, ale radovat se ve světle živém.
Vykládali z písem, že roku toho istotně přitrhne s vojskem
velikým, na stotisících koních, měli pro to znamení šelijaká. Měli
taky písničky, jako ta, co bratr Pakosta zpívat chtěl, v něch bylo
psáno, že Marokán přinde po tolerančním patentu za let třidset,
podlevá někerejch za dvadset. Uvěřili sme, jako že je duch v nás
a my v něm, a slibovali si, že se připravíme, aby měl Marokán
obrok pro svoje vojsko. Naseli sme samej jen voves, ale ináč
žádnou forotu v ničem si nedáli, i to mlíko, jak hospodyně z
večera nadojily, z rána sme vypili, ni čehož nic nenechávali na
máslo, tvaroh, homolky, Moh' Marokán přijdout dne každýho, a
pak už bude dokonca ináč s náma - - Urodilo se nám vovsa,
že sme z něho až stohy dáli, ale Marokán nešel ... Měli sme škodu
velkou a eště k tomu smíchu dost a dost ... Dobře bratr Faimon
povídá, že se máme spravovat jenomej rozumem svým, proto
sme z ducha."

"To se tuze mejlíte," odporoval Pakosta tvrdošíjně. "Vysvoboditel
přibude, jak je v písmě psáno! Nemůže nespravedlnost na tomto
světě trvat na věky, Nejvyšší tomu nedopustí, co nám bylo vzato,
bude nám dáno zasej! Já věřím v tisíciletou říši lásky a pokoje!"

"I já," prohodil vroucně Kvapil, jenž dotud skorem jen
poslouchal a přebíral se v potištěných listech a malých, neúhledných a
ohmataných sešitcích, které vytáhl z vnitřní kapsy své soukenné
kazajky. "Ale nemusí to bejt Marokán, který nám i přivede!
Způsobíme si i sami, když budem podle přikázání Nejvyššího
činit všem bližním dobře, zlého se varovat a chodit ve světle
a v praudě!"

Nyní zasvítily zase oči Heleny Koutné a paseckých občand,

75