Všec.ko je vaše, když se poznáte,
proč jeden druhému záviděti máte?
Bůh je s člověkem spojený,

všemi písmy potvrzený,

Jan vám to zjeví, že jinak nenÍ.

Kdybyste na mne nezapomněli,
v svém srdci byste mne nosili:

Bůh jest s člověkem spojený,
všemi písmy potvrzený,

Jan vám to zjeví, že jinak není.

Ty sám, Pane, mluvíš skrze ústa má,
já zase mluvím skrze ústa tvá,

Bůh jest s člověkem spojený,

všemi písmy potvrzený,

Jan vám to zjeví, že jinak není.

Zpívali s počátku klidně a stlumeně; ale čím častěji opakoval se
refrain písně, o Bohu, jenž je s člověkem spojený, tím vroucněji,
naléhavěji zněla slova i nápěv. Věděli, že nesmějí zpívati příliš
hlasitě; a právě tato nutnost učinila, že rozechvění, které nesmělo
. se jeviti silou a výší hlasu, přecházelo v posunky jejich a výraz.

Když píseň skončena, byli všichni tak rozrušeni, že nejen podávali
si obě ruce, ale i klesali si němě v náruč, líbali se, a teprve po
hodné chvíli usedli zase klidně a vzpřímeně na svoje místa.
"Bratři milí," vyzýval Pakosta povstav za stolem a rozkládaje
rozohněně rukama, "dyž nás tak tuze potěšila ta píseň o
Nejvyšším, zazpívejme si eště druhou, tu stoveršovou vo králi
Marokánským." A již počal prozpěvovat: "Poslechněte, lidé milí,
přeradostné noviny, již vám přišly od východu k vašemu
potěšení ... "

Ale dědeček Lexů zasvítil očima skoro divoce a kýval netrpělivě
svraštělou, žilnatou rukou: "Nic vo tom králi Marokánským,
bratře! Rejš ať nám bratr Kvapil něco přečte! - Už nevěříme,
že by moh' přijdout! Voklamal nás jedenkrát, že na to budu
pamatovat do konca svýho ... "

Pakosta díval se na starce široce rozevřeným zrakem a čekal, co
dále řekne. Kubík z Pasek však zeptal se bázlivě: "Teda
nemyslíte, dědečku, že bude s nám a líp, že přinde ta říše lásky a živýho
pokoje, kterou nám slibuj ou písma?"

"Snad přijde; ale Marokán s vojskem svým í k nám
nepřivede ... " odp0'lídal stařec již klidněji, ale určitě.

74