boce černych hrv a řas. Zůstali nerozhodně při prahu státi. "Kdák
to je?" ptala se Koutná šeptmo Honzíčka, žebráka.

"Pakostu sedlištskýho neznáte?" šeptal navzájem.

"Znám. Ale to do uče, a ten druheJ, - vodkád sou?"

"Ůouče je ratolest Pakostova, nejstarší, má eště dvě.
Pomocnice už dva roky je umřená, tale ďouka šecko mu vede. A
Karličku z Kalibánky stejně přivedH, je z jeho stavení do Sedlišť
nedaleko. "

Když mlynář Lexa pro soumrak vždy přibývající nepozoroval
příchozích, Koutná sama, vstavši s lajce, přikročila k nim a
podávajíc jim obě ruce, vítala je: "Pozdrav vás světlo živé, °
zdrávi došli! Sedněte semka na laje, je tu teplíčko, po cestě
stejně ste promrzli."

Těmito slovy, poněkud hlasitěji pronesenými, upozorněni byli
muži rozprávějící u stolu v rohu; za hospodářem zdvihli se
i ostatní, obklopili Pakostu, jenž vysvětlil jim, že přivádí bratra,
Karličku z Budislavě, který s nimi ještě nikdy nebyl. "Ale chodí
ve světle Nejvyššího a rád by ducha eště vícej poznával. Prál
sem mu, že bratři tu pokrm duchovní rozdávají, tady že se
nasytí, a že zvlášť bratr Kvapil mu svědectví dá, jak blesk
Hospodinův plodí hnutí v bytost naši. šel rád, jeho matka podle světa
už taky poznávala ducha - znal sem í za mlada, byla to sestra
v Hospodinu věrná, pozemských věcí nedbala, opouštěla je pro
věci věčný." Za dlouhé své řeči Pakosta bil se dlaní v prsa, ruce
obě zdvihal k nízkému stropu a konečně na rameno Karličky,
nesměle se krčícího a zardívajícího, je položil.

"Kdák je hospodyně?" ohlížel se mlynář. "Troufám, že už nikdo
nedojde, mohli bychme si sesednout a začnout; ale je potřeba
okna plachtou zastřít, aby nám všetečkové sem nekoukali a nám
nepřekáželi. "

"Dojdu pro ni," nabízela se Koutná a vyšla. Děvče Pakostovo
zůstalo seděti u kamen vedle žebráka a pouze jednoslabičně
odpovídalo na jeho přátelské otázky, zdali mu není zima, zda po
dlouhé cestě není unaveno. Podobalo se svými otevřenými
pravidelnými rysy velmi otci, mělo i bohatý světlý vlas, kolem čela
lehce se kadeřící, vzadu v silné vrkoče spletený a v "drdolek"
stočený. Byla oblečena zcela po starodávnu, v sešlý kroj snad
po zemřelé matce zděděný; kolem krku spadal jí nabíraný
"vejložek" žlutavé košile, poprsí měla sepiaté živůtkem červeným,
pestře vyšívaným a černými, leckde již potrhanými aksamitkami
lemovaným, přes sebe navlečený starý kabátek z hrubého černého
sukna, jehož rukávy byly jí příliš dlouhé. Svá bosá lýtka
uschovávala pod těžkou tmavošedou mezulánku, která podivně splývala

7°