poněkud trhati a k zemi padati, aniž však dosud obzor úplně se
vyjasnil. Cesta vedla sourozence střídavě mezi poli, z části strništi,
z části již zoranými a velmi vlhkými lukami, na nichž stála
vysoká, květnatá a kořenná otava, pro deště skoro týden trvající
dosud nepokosená. Někde byly do mechovité půdy zaryty
skupinky balvanů, žulových a rulových, obrostlé ostřicemi a sítinou;
ty jako přízraky zjevovaly se vždy v mlze nejdříve a nabývaly
tím určitějších obrysů, čím více se chodec k nim přibližoval, aby
za ne dlouho opět zmizely v bílém kouři i se všemi lány je obkli·
čujícími. Polní cesty leckde zaphveny byly do široka vodou
dešťovou i proudy přelívajícími se 1: podehnaných luk; přestup
jediné umožňovaly ploché a čtyřhranné kusy žuly, "hrobky",
narovnané skoro všude podél luk a polí a patrně z půdy vyorané
neb prachem dobyté.

Koutná, ač její tmavá mold6nová sukně byla dosti krátká a nohy
obuty v silné kožené botky, kráčelo se pomalu; každou chvíli byla
nucena dítě na ruce přenášeti, kameny pod jich tíží se viklaly a
kalná voda nejednou vstříkla jí až do tváře pod velikou loktušku,
do níž byla téměř zakuklena. Kvapil často vyčkával sestru; jemu
šlo se dobře v uherkách, kozlovi cích na tmavo obarvených, v práci
poněkud již odřených a v krátké soukenné modré kazajce až ke
krku upiaté. Dostali se ze zaplaveného údolu výše, na stráň,
úhorem zabranou a na mnoha místech bohatými ložisky netřesku
porostlou, a když jí dostoupili, kráčeli po sušších již drahách podle
sebe, drobným krůčkům dítěte se přizpůsobujíce.

Koutná trochu udýchána přenášením Jiříka a příkrou cestou,
rozhlížela se nyní kolem sebe a před sebe: "Eště Doků neviděti
..Kerak se ty hony táhnou, jak by im konec bejt neměl! A šade
mlha a mokro - a tech skal! Pořádem ty hrobky narovnáváme
a pořádem v tej rokli kamínčí dost a dost!"

"Sme v horách, a v horách smutno a bída," podotkl Kvapil
napolo konejše, napolo vysvětluje. "Od toho sme naplněni duchem,
abychme přemáhali všecka protivenství světa, i tu tvrdou
kamenitou naši půdu."

"Bratře," podotkla vdova zamyšleně, "pamatuješ, kerak nás otec
učil, že nemáme vzdychat a naříkat, jako to dělávaj' inší, ale ze
života se radovat? Částeic si myslívám, že to de dost ztěžka
..Raduj se, dyž je starostí napořád, dyž pole ourodu nedá, a na
lukách seno nebo votava v dešti shnije!"

"Eště ti neshnila - třá za počasu posekáte a usušíte! A dyby
i, toť sou, sestro, jenomej samý nici světský ... Sme z ducha a
musíme chodit ve světle, i dyž na nás trampoty dolehnou."
"Dost sem bejvala statť'ěná, až se náš - jako nebožtík -
podi
5 490-4.