Tichá Růža vstala a přiblížila se k otci: "Pěkně vás, tatínku, prosím, nechoďte! Jenomej do neščestí vás ten Hamerníků přivede!" "Ešče ty přidávej! Cák sem děcko malý, nerozumný? Jakobych do lví jámy šel, do pekelnýho vohňa!" "Kdák ví, esli nejdete," podotkl zeť zdlouha. Ale to již Šmatlán hněvivě sebral svůj malý kulatý klobouk, zamáchl rukou a se slovy: "Pěkně tátu uctíváte" letěl z chalupy na cestu. Manželé běželi za ním, ale tkadlec uháněl vzhůru po silnici, která tuto velmi stoupala; teprve když všecek uhnán dostoupil malé planinky, kde krčilo se několik dřevěných chaloupek Betléma pod vysokými javory, košatými jeřáby a višněmi, na nichž dosud bylo plno bílých květů, umírnil krok a stíral si pot s žhavého čela a skrání. Krásně začínalo nedělní odpoledne, na které se již po tři dny těšil. Jak jest ten zeť umíněný - a Růžu, tichou, poslušnou Růžu také již nakazil! Jakoby on, Šmatlán, opravdu již do zkázy sodomské se ubíral! Zase se zastavil a kolem se rozhlížel; krajina dýchala mírem, jenž mu velmi lahodil. Obloha, bledě modrá, jen tu a tam pokryta byla světlými obláčky, "beránky", do zlatova plnou září slunce zabarvenými; žhoucí paprsky mírnily i hlubokou čerň širých lesů, jimiž všecky okolní stráně s malými jen přestávkami byly porostlé. Tam, na místech vykácených, jedle a smrky ustupovaly jednotlivým "štěpům" (jabloním), horským višním, až v září purpurové drobné ovoce vydávajícím, a rozložitým hruším-raničkám; větve jejich byly nyní posety bílým i zaružovělým květem, jenž za nejslabšího vánku tiše pršel na doškové neb šindelové střechy Betléma a ostatních ještě roztroušenějších samot, které po bahnité půdě luk, na nichž byly ve značných vzdálenostech založeny, nazývaly se Blatiny. Široké plochy bíleného plátna, zdáli sněhovým polím podobné, prostíraly se na lukách, sytě, skoro do žlutava zelených; blíže u nich, právě pod Betlémem, kadeřil se mladičký, před málo lety založený les smíšený, a doleji vyhlédaly ze dna kotliny dvě rudé kostelní vížky sousední osady. Tráva voněla mladou mateřídouškou, řebříčkem a kvetoucím jitrocelem; z lesíka na květy ovocného stromoví a zase zpět do hlubokého boru létali ptáci cvrlíkajíce; Šmatlán stál, poslouchal, dýchal v sebe vůni a teplo sluneční a tak ponenáhlu rozkvašenou svoji mysl upokoj oval. Když zcela k betlémským chatrčím se přiblížil, byla krajina trochu oživenější dětmi, které pod stromy skotačily, a sousedkami, jež před staveními na lavičkách se sešly. Hamerníkovo stavení našel snadno; byla to tuze skrčená, nepatrná chaloupka; šmatlánovi 59