Tichá Růža vstala a přiblížila se k otci: "Pěkně vás, tatínku,
prosím, nechoďte! Jenomej do neščestí vás ten Hamerníků
přivede!"

"Ešče ty přidávej! Cák sem děcko malý, nerozumný? Jakobych
do lví jámy šel, do pekelnýho vohňa!"

"Kdák ví, esli nejdete," podotkl zeť zdlouha.

Ale to již Šmatlán hněvivě sebral svůj malý kulatý klobouk,
zamáchl rukou a se slovy: "Pěkně tátu uctíváte" letěl z chalupy
na cestu.

Manželé běželi za ním, ale tkadlec uháněl vzhůru po silnici, která
tuto velmi stoupala; teprve když všecek uhnán dostoupil malé
planinky, kde krčilo se několik dřevěných chaloupek Betléma
pod vysokými javory, košatými jeřáby a višněmi, na nichž dosud
bylo plno bílých květů, umírnil krok a stíral si pot s žhavého čela
a skrání. Krásně začínalo nedělní odpoledne, na které se již po
tři dny těšil. Jak jest ten zeť umíněný - a Růžu, tichou,
poslušnou Růžu také již nakazil! Jakoby on, Šmatlán, opravdu již
do zkázy sodomské se ubíral! Zase se zastavil a kolem se rozhlížel;
krajina dýchala mírem, jenž mu velmi lahodil. Obloha, bledě
modrá, jen tu a tam pokryta byla světlými obláčky, "beránky",
do zlatova plnou září slunce zabarvenými; žhoucí paprsky mírnily
i hlubokou čerň širých lesů, jimiž všecky okolní stráně s malými
jen přestávkami byly porostlé. Tam, na místech vykácených, jedle
a smrky ustupovaly jednotlivým "štěpům" (jabloním), horským
višním, až v září purpurové drobné ovoce vydávajícím, a
rozložitým hruším-raničkám; větve jejich byly nyní posety bílým i
zaružovělým květem, jenž za nejslabšího vánku tiše pršel na
doškové neb šindelové střechy Betléma a ostatních ještě
roztroušenějších samot, které po bahnité půdě luk, na nichž byly ve
značných vzdálenostech založeny, nazývaly se Blatiny. Široké
plochy bíleného plátna, zdáli sněhovým polím podobné,
prostíraly se na lukách, sytě, skoro do žlutava zelených; blíže u nich,
právě pod Betlémem, kadeřil se mladičký, před málo lety
založený les smíšený, a doleji vyhlédaly ze dna kotliny dvě rudé
kostelní vížky sousední osady. Tráva voněla mladou
mateřídouškou, řebříčkem a kvetoucím jitrocelem; z lesíka na květy
ovocného stromoví a zase zpět do hlubokého boru létali ptáci
cvrlíkajíce; Šmatlán stál, poslouchal, dýchal v sebe vůni a teplo
sluneční a tak ponenáhlu rozkvašenou svoji mysl upokoj oval.
Když zcela k betlémským chatrčím se přiblížil, byla krajina trochu
oživenější dětmi, které pod stromy skotačily, a sousedkami, jež
před staveními na lavičkách se sešly. Hamerníkovo stavení našel
snadno; byla to tuze skrčená, nepatrná chaloupka; šmatlánovi

59