pole? Ví Hospodin, že bez kalcoviny bychme tu hladem umřeli.
Ináč - - - skoro těch pár šestáků nestojí za práci - když
kohouti kokrhají, už k ní sedáme a do kvíčerka si
nepole


Vlme -

Hamerník prudce hodil hlavou, div mu vak s přípravou
nevyklouzl pod paždí: "Však by se ta práce vyplácela, kdyby nás
nevodíral kapitál! Nejdřív zbohatne z ní fabrikant, co dává přízi
a osnovu, pak faktor, pak obchodník, kterej ji prodává - my, co
ji děláme, nejmíň z ní máme! My dělníci jsme vyděděnci!"
Šmatlán poslouchal s rostoucím podivením; co kapitál, nikdy
neslyšel - ale domýšlel se, že to také nějaká křivda, ve světě proti
boží pravdě páchaná. A kterak to zná tenhle Hamerník vykládat,
jak s tkadlci každý postrkuje! Kýval tak horlivě hlavou, až
Zahradník odmítavě řekl: "Tole ináč nejní; káždej chce bejt živ 
a chdyby nám faktoři práci nedávali - přecej' bychme si
nemohli přípravu kupovat a pak dílo prodávat? Cák chdyby nešlo
na vodbyt? Slejchám, že ti malí řemeslníci v městách, co se udělaj
pro sebe, nemaj' líp nežlivá my."

"To se všecko dá na jiný základy postavit, nežli svět teď stojí,"
pravil Hamerník s tajemnou tváří - "a taky postaví ... "

Mezi tím přejeli Starou Kamenec a kolem rybníka u sádecké
školy zabočili mezi pěkná sádecká stromořadí, Černý potok
vroubící. Za krátko se Zahradník zastavil, hodlaje se s trakařem
svým pustiti do kopců, k Tříšti se sklánějících, kdežto tchán jeho
měl stálou cestu údolím. "Pojeď s náma," pobízel Šmatlán, "stav
se u našich, máma bude ráda i Milča; za fárou vyjedeš s
Hamerníkem na Betlém a pak seš hnedkom domka - bude mám
vesele j'."

"Mám už dlouho," odpíral zeť. "Nežlivá dojedu, potáhne šístá
a ešče bych rád na zejtřek připravil si dílo - začnu hnedkom,
jak se rozšeří. Vzkazuju paňmámu a Milču pozdravovat, pro
"Bethanii" si kerejsi deň sběhnu, nebo ať i Milča donese, esli bude
mět chdy. Buďte s Pánem Bohem." Zahradník potřásl Šmatlánovi
rukou a trochu smekl před Hamerníkem, jenž vesele, pošinuv svůj
širák, "Na zdar, občane!" zavolal. Za statkem jedním pustil se
tkadlec po drahách vzhůru a záhy oběma mužům zmizel s očí. Byl
skoro rád, že Hamerníkovi unikl, znechutil se mu svým
furiantstvím a smělými svými řečmi. Jak se jen pantátovi mohl
zalíbiti - to jen proto, že mu přitakal, když nad převráceností a
nespravedlivostí světa bručel! On, pantáta, toho žalování již
nenechá, - ale ten Hamerníků, jakoby všecko převrátiti, všemu se
pošklebovati chtěl ... Jen aby se ho tchán nechytil, dobrotu
žádnou by takové. přátelství nedělalo.