A pozoroval let času nejen na své dceři a vnoučatech; všecko
se ve světě nějak měnilo a obracelo. Když ve městě se zetěm
Zahradníkem dílo odváděli, již leckdy si připadali tak nějak
"ze starého zákona"; vystřídalo se u faktorů lidí z celého okolí,
a tu nejeden již nenosil žakonový šátek kolem krku otočený,
vestu až ke krku zapiatou, vysoké boty, v letě čepici placatou,
v zimě beranici. Zcela jiný kroj teď mezi tkalci mladými v
oblibu vešel: modré plátěné blúzy, jakých šmat1án jakživ neviděl,
kabátky krátké, kolem krku hedvábné červené stužky s dlouhými
konci, klobouk s ohromnou střechou, jak za stara družbové a
sedláci - furianti nosívali, ale vyšší, a tak nějak fortelně na
hlavu vsazený. ~íkalo se, že tuhle "strůj" z Brna neb z Prahy
lidé přinesli, tam prý se pracující lid takto nosÍ. Zahradníkovi se
to nelíbilo, byl nepřítelem všeho furiantství, tichý, zamyšlený
člověk, jenž těžkosti živohi sice poznával, ale trpělivě je snášel.
Šmatlán zeťovu nelibost připouštěl, ale sám, maje ve zvyku vše
pozorovati a rozbírati, vždy, kdykoli v Poličce dlel, "tu novou
módu" okukoval.

Jedenkráte, bylo to za časného léta r. 1893, odváželi si se
Zahradníkem osnovu a zabrousili ještě na náměstí na poštu, aby si tam
vyzdvihli "Bethanii", na kterou společně předpláceli. V průjezdě
setkali se s několika muži, o nichž věděli, že také faktorům práci
dodávají a že jsou "z nového světa"; ti také vybírali si noviny
nějaké, do nich nahlíželi a polohlasné poznámky si sdělovali.
Šmat1án si časopis svůj čistě složil, dovnitř kazajky zastrčil, a již
opět hrčel s "krakarem" po náměstí kolem sloupu marianského,
zahnul ke kostelu a odtud na Dolní předměstí.

Když byli již za posledními domky Nové Kamence, zastavil
Šmat1án trochu, urovnal si na trakaři lépe zboží a pravil
Zahradníkovi: ,,sím se's těch novin, co tam na poště měli? Kerý asi byly?
Troufám, že tile lidi, co se podlevá nový módy spravuj ou, nečtou
noviny, jako my čtáváme, ani kerý drží falář a starosta?" "Kdož
pak to miiže vedít?" odpovídal Zahradník klidně. "Novin je
teďkomej kolik set, chdyby je měl člověk šecky přeříkat, ani by
nestačil! Sem rád, chdyž "Bethanii" přečtu a ten "Deník",
chdyž mi ho soused, Maděra, pučí - nemám teďkomej kdy."
"To mi věř, brachu," začínal Šmat1án, "chdyby to možná bylo,
přeříkal bych noviny a knihu, chde kerou - pořádem se mi zdá,
že toho vím málo, už za mlada sem byl na to navedenej, abych
božskou praudu všude vyhledával. -: - -" Vzdychl zhluboka,
vzpomenuv zase jednou na toho, jenž mu velel pravdu a svět10
hledati a jehož obraz, kdysi tak určitý a jasný, bledl a ztrácel se
mu v mysli. "Našinec je v tom zle," pokračoval šmat1án po malé

4 490-4.

49