směle k babičce chaloupecké, která dosud nehnutě uprostřed jizby
stála a pravil: "Paňmámo, bouři tu máme; jenomej aby se vaši
ščastne dostali doml"

Stařena se vzpamatovala a řekla úzkostlivě: "A decka! Sou taky
na lukách či dokonca v lesil Poďvám se před stavení, esli dou?"
Pokud síly její stačily, spěchala, spěchala na záprseň, zahnula
k zadkům a nevidouc tam nikoho, vyběhla před branku. Jeník
uzavřev dobře okénka i dvéře, šel za babičkou.

Nad celým Širokým Dolem visely černé mraky jako příkrovy. Ve
vesnici na hrbolatých cestách zdvihal se prach a vichr točil všude
nakupeným spadalým listím. Odevšad spěchali lidé s polí a luk,
někteří při vozích, jiní s naplněnými trávnicemi na bedrách.
Stařeny zavíraly stavení a odváděly děti do vnitř, pacholci a ďouky
sháněli dobytek do chlévů. Náhle do hučení vichru a vzdáleného
dosud hřímání zavzněl nad Širokým Dolem jasný, melodický
zvuk; na špičaté, bedněné vížce kostelíčka rozhoupaly se zvony a
hlaholily pravidelným úderem daleko po krajině. Stařena i Jílek
pozorně poslouchali a chlapec polekaně prohodil: "Cák nechde
hoří, paňmámo?"

"To zvoní na mračna," odpovídala chaloupecká a doložila po
chvíli: "Lidi bláhoví! Ne zvony, ale ruka Hospodinova mraky
rozežene a nás uchrání. Buď míno jeho pochváleno," vykřikla
náhle hlasitě, uslyševši rachotiti na zadcích řetězy a podkovy, "už
naši s pola jedou." Stařena běžela na dvorec, ale Jílek dále
u branky naslouchal zvonům z vížky znějícím i dunění hromu.
Teprve když oslepovaly jej blesky a z mračen spustil se silný
déšť, zamyšlen odešel do zatemnělé Mřeňovy sednice.

47