"UŽ du, babičko, už du," odpovídal sedlák. "Vomeškal sem se
s Jeníkem Jílkovým, poudali sme vo starejch časech, chdyž bylo
ečše s naší vírou dobře ... Babičko, tule Jeník chce jdít za
příkladem otce svýho, dávno hledá praudu, dávno bloudí ve tmách.
T eďkom sem u trochet otevřel zrak a ukázal cestu - - Ale už
běžím na potůčka, abych našim pomoh'."

Sedlák spěšně odešel a pádil po "drahách" k OldříŠi . .leník Jílků
dal se opět pilně do šití, a stařena usedla na místo, kde prve její
syn chasníkovi věci tak překvapující vykládal.

"Ba byly to časy inší, milej hochu," započala, "už jenomej jako
ve snách pamatuju, co ny rodiče o tom vykládali. Co v každým
statku, každej chalupe bylo knížek krásnejch, pobožnejch!
A všecko to páni misionáři spálili nebo schovali! Dyž potomej
nastalo to veliký pronásledování a my žádnýho kneza, žádnejch
sborů už' nemeli, tu sme se scházeli v tejhle seknici, ztývali do
noci, tam ty vokna plachtama zakrejvali. Ú, ty povaly moc a moc
pamatuj ou nářků, slz a rukou lámání! Časem přišel nočne ze
sacký zeme knez náš za pláteníka neboli kupce přestrojený,
přišel Klejch nebo Litochleb z Morašic, tam v Čechách, a dones'
nám knížtičku, špalíček - tu nám bylo blaze. V chaloupce, chde
teďkom bejvám, sme ty dobrý lidi ukryli, sousedům zkazovali a
vo půlnoci krásnou pobožnost slavili, večeře Páně požívali. Ale to
šecko teďkom přestalo - - zbyly nám jenomej ty louky "na
potůčkách". Tam chde inší lidi ďábla spatřujou, my děti boží
k modlení se scházíme!"

Ve hrozné trpkosti skončila stařena svoje vypravování; jako prve
syn její zdvihla svadlé, scvrklé ruce, "tac1emi" řasnaté košile
jen zpola zakryté, a z očí vyhrkly jí proudy slz. "Což nesmiluješ
se nad námi, Hospodine?" volala, vstavši. "Kriste Ježíši, tys
vzkřísil Lazara, vzkřísiž taky panování víry naší a vyveď ná~
z ponížení! Sestárla sem v zármutku, do krvava se uplakaly mý
voči, dej im, Hospodine, spatřiti den radostný ešče před
skonáním." Stařena nemluvila již k Jílkovi, šeptala vždy tišeji a
tišeji k sobě samé; stála uprostřed seknice, blíže bidla ku předení,
oči a ruce majíc zdviženy k povalovému stropu . .leník Jílků nebyl
s to odvrátiti od ní očí i uší, - připadala mu jako prorokyně
podivná, která slovy svými jako žhavou rukou sahá mu do
duše
.-
Když opět zraky své sklonil k práci, pozoroval, že na ni nevidí.
Bylať se vysoká sednice valně zatemnila, venku zmizela náhle zář
sluneční a ode dveří stále otevřených vanul citelný chlad . .Jílek,
přistoupiv k oknům, aby je zavřel, spatřil, že obloha, ještě před
hodinou modrojasná, zatažena jest šedými mraky. Přiblížil se ne-