zuju pozdravovat, až kerousi nedeli do kostelíčka našeho zajde,
ať se stavL"

"Kázala panímáma, abych vám, Filoménko, vyřídila, jenomej co
po svarbe bude, že vám zaplatí," vzpomínalo děvče, "jejku, já
tak chvátala, že sem nezpomenula!"

"Zdráva's zkazovala!" děkovala švadlenka a již děvčeti dvéře
otevírala. Máňa skočila přes práh, několika kroky přeběhla
záprseň, a již otevřenou dosud brankou hnala se ze stavení a po
silnici ke srázu kopce. Lehký větřík byl se zdvihl a šuměl
korunami osik, buků a javorů, jež nad holým jinak kopcem se pialy;
i ochlazoval vánek tváře holčinky, jež pobytem v horké
Filoménčině sedničce a nyní prudkým během se rozpalovaly. Máňa sběhla
s vrchu jako vítr, jsouc v mysli rozradostněna, že Filoménka práci
v čas dokonala a že šata s čepcem a loubkem matce krásně slušeti
bude. To snad ani Horačka, ani Podskalská tak hezkými
starosvarbími nebudou.

Zastavila se za Cikánkou pod kopcem všecka bez dechu; šátek
cacký s hlavy se jí svezl a saska rozepínala, ale cípy loktu šky
držela pevně v hrsti, aby nic s uzlíčkem se jí nepřihodilo.
Nabyvši zase dechu, kráčela Máňa kolem ovocného sadu Cikánky
dále, ač již nikoli tak rychle, poněvadž od úprku se jí dosud
nožky třásly, minula těžké nákladní vozy, jichž zase před
hospodou několik stálo, a šla podél farského lesa až k studni,
několik set kroků od Cikánky vzdálené a k ní náležející. Pocítila
velikou žízeň a vidouc, že v okově zůstala voda, seskočila ke
studni, uzlíček na kámen položila a okov k ústům si nahnula.
Když za nějakou minutu cípy loktušky zase do ruky brala,
připadlo jí, zdali konce šaty se snad neshrnuly, když je o kámen
opírala, i snažila se nahlédnouti v loktušku. Ta byla však
dovedně složena, tak že ústroj všecek pokrývala; i odchlipovala
Máňa cípy vždy více, jen aby otvor hodně veliký dokázala.
Nejednalo se jí pouze o svědomité a správné donesení matčiných
věcí; Máňa Blažků byla nejen vědychtivá, jak přátelství její
s krejčím Zemanem ukázalo, ona byla i nesmírně zvědava. Přála
si Filoménčino dílo ještě jednou důkladně prohlédnouti - domů
až dojde, to věděla, času ku prohlídce nebude, - tu panímáma
šatu chytne a· ji ze seknice vypoví.

Máňa táhne cípy co nejdále od sebe - ale běda! Filoménka ve
chvatu loktušku asi jen ledabylo spíchla, snad i zapomněla uzlík
udělat - cípy se od sebe odpáraly a všecky části ústroje
panímámina v loktušce skryté skulily se na zem! Z čepce vypadlo
dekturové pouzdříčko, na panímámin "drdolek" ustanovené, a co