a ko.žíŠky, - on je nejen šil, ale i vyšíval. A tu bylo na něho
podívání! Míval kus přistřiženého sukna nebo aksamitu před sebou
a na stole tři, čtyři klubka rozličného hedvábí, zeleného, žlutého,
modrého neb růžového, dracounu zlatého i stříbrného, a z
každého měl v jehlu navlečenou dlouhou nit. Mezi klubky pak
třpytila se malá zrcadélka, cetky či "penížky", a nahromaděny byly
drobné tvary z dektury. Zeman pozorně na látku se díval,
rozmyslně nit hedvábnou, žlutou a růžovou střídal, či mezi nitky
dracounové, režnou nití přes dekturové formičky přišívané, lesklé
cetky a pěkně vyhraněná zrcadélka kladl. Když se ho Máňa ptala:

"Kterak to je, pantáto, že se vám dělají z hedvábí charpy,
sluníčka, zvonečky a metličky, dyž na soukedným kousku vzoreček
nemáte?" - tu jí Zeman s úsměvem odpovídával: "Och, ďouče,
vzorku ny třeba nejní, já to šecko mám v hlave, mám z toho
rozum a zkušenost."

Ale Máně přece jen bylo divno, kterak to pantáta Zeman dokáže
vyvíst, i měla ho za muže nesmírně moudrého. Lidé povídali
o jejím dědečkovi Kerhartovi, že má dar ducha svatého, poněvadž
pěkně píše, na knihách říká a děti učí, ale jí, Máně, se zdálo že
ho Zeman u lesa má o hromadu víc! Ještě za večera, když
dodělával kazajku s vejložky Pechancovi "bez palce", který také na
hrázi chalupu má, seděla u něho a obdivovala se jeho dovednosti,
ač včera Zemanovi pro veliký chvat do povídání příliš nebylo.
O jak se Máňa těší, až po svatbě bude, zase že k němu dojde; tu
již nebude míti tak na spěch, zase jí něco poví, a ona, dostanou-li
ze statku výslužku (jako že dostanou), také mu něco z toho
přinese, ač jí koláče byly nade všecko.

Za těchto myšlenek a vzpomínek na starého přítele dostala se
Máňa přes louku na silnici doprostřed vsi, minula skály
Hradisko i Zámeček, minula Krčmu, kde bylo velmi hlučno
značnými zástupy lidí tu se tlačících a dostala se hájkem s kopce
k prvním domkům vsi Poříče kolem břehů Desinky rozložené.
Byla by tuze ráda u Krčmy do oken nahlédla, jak se tam asi
ku svatbě připravují, ale bála se matky, i chvátala dále. Brzy
zjevil se jí na kopci nad Poříčí malý, bělounký kostelíček
mladočovský, vesnickými staveníčky obklopený, ona se radovala, že již
záhy Desné dojde a přidala do kroku. Jen kdyby toho desenského
kopce nebylo, který tak tuze příkře vystupuje a s něhož podle
vypravování Zemanova ukrutný rytíř Toulovec kdysi ty nebohé
prostořeké a bezzubé babičky skouleti dal, jimž po bohaté hostině
ještě oříšků se zachtělo! Kostelíček mladočovský zmizel za
lesnatou strání, Máňa minula poslední domek poříčský a podél
krásně průhledné Desinky, která tuto vysokými břehy se
prodí
26