kuje znovu děsivý postoj sebepitvajícího rozumu, jenž
nepřestává býti rozdělen v činitele analysujícího i rozbí·
raného, který současně IJ pocitem metafysické hrůzy sku·
tečnost prožívá, ji rozbírá a výsledky analysuje s chorob·
ným smyslem pro škleb, znásobený několikadílným zrcad·
lem prózy ven a ven subjektivistické a zpravidla bez·
tvárné, mlžné. dýmné.

Pocit děsu, který podobně, jako u Josefa Čapka, dopro.
vází u Weinera akt prožívání i poznávání, jest vlastní
také vší expresionistické próze, která brzo po světové
válce vznikla protestem proti nesmyslnosti osudových sil
rozkolísavších svět; s vášnivě hněvným poznáním mravní
a IJpolečenské chaotičnosti valilo se z podrážděných hlou·
bek mladých a čestných bytostí prudké vlnění soustrasti
lJe všemi obětmi rozvratného násilí a zároveň z mlh a par
vystupovaly v rozplývavých podobách utopie o spravedli·
vějším lidst'LÍ a bezpečnějším řádu sociálním. Současně
IJ máchovským básníkem těchto citů i představ, J i ř í m
W o I k r e m, jenž i v próze napsal několik sociálních
balad metafysického základu, nesouměřitelných však
s jeho odkazem veršovým vystoupili na ,Jůdě zkypřené
Uhrem a Těsnohlídkem, dva prosaikové, Lev Blatný a
Čestmír Jeřábek.

L v uBL a t n é m u nebylo přáno naplniti ani v próze
všecky možnosti vývoje, který zevně spěl od dušezkumné
črty subjektivistické ke skladbě románové a vnitřně od
bolestné hrůzy z rozvratu vlastního nitra a vzbouřených
iracionálních mocností na jeho dně k chápání cizích typic.
kých osudů vyvážených ze skutečnosti, nabité životem;
zemřeli na prahu vyzrávání. Ač výpravná próza nebyla
jeho vlastní mateřštinou. dovedl v ní vyjádřiti po svém
právě to, čím expresionistické poválečné pokolení bylo
nejnáléhavěji znepokojováno: děs z chaosu světa a bez·
mocnost vlastní úsoby vůči němu; nyvolJt citu maskující
se /{roteskním šklebem a zároveň nedůvěrou analytického
rozumu k této rozbujelé citovosti; vzdor proti beztvár·
nosti reality v rozvratu a plynoucí odsud snahu o úspor.
nÝt hutný, třeba primitivní tvar slovesný, o povídku

89