telé se netajili, že i v zásadách náboženských, mravních
a politických stojí na pravém křídle, obávajíce se
úzkostlivě, aby civilisační pokrok, odstraňující tvary a barvy
někdejšího dědinského života. neohrozil zároveň lidovou
mravnost a zbožnost a hlavně ono postulované slovanství,
jehož neporušenou tradici nutili se spatřovati v domněle
samorostlé kultuře kmene hanáckého, valašského a slo·
váckého. I zdálo se těmto bartošovským teoretikům,
pokud se místo výpravného umění nespokojovali pouhý·
mi lidopisnými dokumenty, že jejich požadavkům
vyhovují naivní realisté kazatelských a karatelských záměrů,
jejichž řadu /,dysi zahájil Pravda a jejichž umělecká
ctižádost zpravidla nepřesahovala rámec kalendářové
povídky.

U sudku tomu dávala za pravdu okolnost, že nejmohut.
nějším epikem na Moravě této doby byl beze sporu V á
cl a v K o s mák, monumentální představitel tohoto
kněžského typu, vedle jehož obhroublých a strhujících fresek
se jeví lidumilné fif{urkářství F ran tiš k y Str á n e c·
k é a mravoličná drobnokresba J o s e f a V e čeř e
krátkodechými pokusy ušlechtilých začátečníků. Kosmák,
jemuž se příležitostně podaří spanilá lyrická arabeska,
pro vanutá kořennou vůní pohorského venkova, dovedl
několika tahy postaviti typickou selskou fif{uru na nohy,
sledovati přesvědčivě její vzestup neb pád za poměrů,
v nichž se zrcadlí všecky vztahy života dědinského a
nikdy při tom neztráceti výpravnou nit a dějovou
zásobu. J sou·li v mravoličných obrazech bezohledného ku
kátkáře, jemuž ostatně nechybí humor, tak ostře rozděleny
světlo a stín, neplyne to jenom z náboženského a
mravního stanoviska přísného katolického kněze, ale i z
přesvědčení. že každý odklon venkovanův od domácí tradice
a zděděného mravu znamená porušení jeho mravního
bezpečí a že všichni nositelé této přeměny selského lidu
jsou od zlého. Kosmák, svou dobou v okruhu svého
působení přeceňovaný a později naopak přezíraný, měl,
hlavně mezi moravskými spisovateli, větší vliv, než se na
po
30