a prosaik zůstával vždy věren, typická pražská měštka
K a r o I i n a S vět I á dospěla oklikou, aby tu vedle
schopnosti objektivisovat vlastní osud nalezla největší
rozpětí svého vypravovatelského umění. V námětech
venkovských, kde valně nedbají národopisného koloritu,
ale za to ve shodě se svou sociálně kritickou dobou tím
více časových otázek společenských, vraceli se oba ke
konfliktu přírody a mravnosti, pudu a kultury, lásky
a povinnosti a zvláště traf{icky založená Světlá dová·
děla tento konflikt na ostří nože. Optimistický Hálek
stál vždy na straně přírody, kdežto rif{oristka Světlá
hájila stůj co stůj "ideální požadavek" mravnosti a
bičovala své abstraktní a přece strhující postavy ven·
kovanů a venkovanek, podané vesměs v nadživotní
velikosti, až do onoho mrazivého pásma katef{oric/,é
etikety, kde jednotlivec obětuje své osobní štěstí naději
či přeludu nadosobního vývoje společenské mravnosti.
Jsouc nadobro lhostejna k výbojům románového rea·
lismu západního i východního, předstihla svými vrchol·
nými výtvory světová díla sentimentálního románu
mužského i ženského a dala svým krajanům příklad,
kterak v románě sloučiti dějovou plnost s dramatickým
řešením. Právě tento vzor byl později následován
nejřidčeji, patrně že nebyl snadno dostupný; tím silnější měla
vliv podřadnými a namnoze rušivými sLožkami své vý·
pravné prózy, která zvLáště později upadaLa v čirou
tendenčnost: ve venkovském i pražském románě se setkáme
častěji s romantikou divokých zápletek, jakoby
převzatých z krvavých a dobrodružných lidových pověstí; s lan·
tastickým spojováním duchového života venkovanů a
domnělé reformační tradice; s nadneseným divadelním
patosem mluvy, působící bizarně v daném prostředí - zde
jak pro Staška, tak pro Novákovou, oba čelné žáky K.
Světlé, znamenalo realistické studium lidové teprve
žadoucí ozdravění. HáLek, jenž také své vesnické poddky
a romány, prohřáté teplem domova a účasti. lehce
improvisoval, neměl podružných vad, ale ani základních před·
ností geniální Světlé. Neopouštěl střední cestu jadrného

12