srdr.em a kam II prostou přesvědčivostí zařazovala kladné
a skladné typy, hlavně ženské, se úplně kryl s její vnitřní
realitou, ovládanou zákonem spravedlnosti a lásky a této
pravdě, vyšší než jevová skutečnost, dovedla s
uměleckým taktem podříditi složky podružné, jmenovitě všecku
sociální problematiku, řešenou optimistickou věrou
nevyléčitelné optimistky, Jako její protichůdce Mácha,
básník noci, tak i Němcová, poetka slunného dne, byla
uvědomělou dělnicí a pak mistryní výpravné prózy a to spíše
názorné než obrazné, jadrně prosté než uměle zdobné:
nevycvičila se nadarmo na ústní lidové tradici a přímo z
milosti boží tekly k ní, šumíce a zpívajíce, prameny
přirozené, věcné, skutečně epické výmluvnosti, pro niž
vypravování a karakteristika jsou potřebou a
samozřejmostí.

Když se za svítání nového ruchu politického a
slovesného soustředila mladá ~enerace v slavném almanachu
Máji, ucházeli se oba přední prosaikové školy, Hálek a
Neruda, u Němcové o přízeň a příspěvek pro svou
ročenku; třetí velká mistryně májovské prózy, K. Světlá,
náležela, i se svou sestrou S. Podlipskou, již dříve k osobní
družině B. Němcové. Neruda, který - ač později
horlivý tradicionalista ze zásady - vůbec valně nesouvisí
s tradicí české prózy, setkal se s N ěmcovou (a ještě více
s Havlíčkem) leda v ostře prokreslených záznamech
krajových dojmů a lidových typů; zato Hálek a Světlá, oba
namnoze protichůdci, zdvihli právě v nejvýznamnějších
kusech svého povídkového a románového umění pero,
které vypadlo předčasně ze zemdlené ruky první
skutečné básnířky české.

V některých výmluvně subjektivistických povídkách
Karoliny Světlé, nasycených spíše debatami než životem,
nacházíme živý ohlas toho, že si Hálek a Světlá
uvědomovali základní dualismus svých bytostí, jejž by bylo lze
shrnouti slavnou schillerovskou formulí o rozporu mezi
básnictvím naivním a sentimentálním; při tom muž stál
zřejmě v táboře poesie naivní. K venkovu a jeho přírodě,
v níž Vít ě z s I a v H á I e k vyrostl a jíž jako veršovec

11