Toto všecko - přes praskrovný počet památek výpravné
prózy staročeské, pokud není pouhým překladem neb
parafrazí - dovoluje nám, abychom přisuzovali svým
předkům ve středověku slušnou schopnost fabulační,
i když se zdá, že praktický a střízliv:ý duch český také
v minulosti před svobodnou rozkoší vynalézavého
vypravování a před uměleckou hrou motivů důmyslně
proplétaných a vtipně kombinovaných dával přednost
jednoznačným příběhům, vyhroceným v účinné pravidlo
životní a ozřejmujícím poznatek mravní. U národa, v jehož
popředi po několik století stáli náboženští reformátoři,
mravokární horlitelé, kritikové církve a společnosti,
dávno byla v oblibě kazatelská literatura, jejíž příklady,
anekdotické i novelistické, vnikaly nejen do chrámů, ale
i do písemnictví, stejně vítány učeným horlitelům
reformním, jako ústní tradici lidové. Zastiňovaly tu od XIV.
století nové a bohaté umění epické, které po pádu feu.
dální kultury úplně nahradilo hrdinské i dobrodružné
básně rytířské, onu svěží, vtipnou, smyslnou a
mravoličnou povídku renesanční, jež se počíná Petrarcou a vrcholí
Boccacciem i Královnou navarrskou - u nás se tyto
látky, zhrublé a otupené, stěhují ze vzdělanstva jako
anonymní v.Ýtvor:y do prostonárodních knížek lidových,
kdežto vzdělaní spisovatelé nadobro pomíjejí lekci, jakou
zde mohli bráti: zaokrouhlenou stručnost dějoL'ou,
názornou povahokresbu, životné vyhroceni. I to jest jedním
z dokladli vítězství reformačních tendencí nad
hodnotami renesance a ducha f{ermánského nad románskou
kulturou na naší půdě.

Během dvou století, vlnících se mezi hranicí kostnickou
a bitvou bělohorskou a ozářených plameny sporů a válek
náboženských, marně se ohlížíme po slovesném díle
českém, jímž by se dosvědčovaly fabulační vloha a chut,
pozorovatelské nadání a psycholo{{ická schopnost,
kompObiční obratnost a dar karakteristiky, tyto nezbytné pod.
mínky krásné prózy výpravné. I čeští dějepisci a kroni.
káři těchto dob, počtem tak hojní a v pojetí i v podání
tak r,uní, projevuji ve vrcholných dílech ,píše záměry

3