středověký vedle staročeských lef{end, kronik, spis'"
právnických, traktátů nábožensko·/iloso/ických?
Neprozkoumána. neuvedena v soustavu a doposud nenapsána,
jakoby pohroužena v podzemí, zůstává prehistorie české
krásné prózy od XIV; do XVIII. věku, snad i proto, že
by o ní mohl pověděti více národopisný zkoumatel lidové
tradice než literární dějepisec, zabývající se slovesnými
výkony tvořivosti individuální. Co se odvažujeme o ní
říci, jsou leda zlomkové nápovědi, ne-li pouhé dohady,
avšak i ty opravňují k úsudku o výpravné schopnosti,
chuti a pohotovosti národa, jehož hudební nadání,
projevující se nevyčerpatelnou tvorbou písňovou, bylo uzná·
váno a velebeno jak pokrevnými sousedy tak cizinci.
Literární věda dávno odložila samolibou domněnku
romantickou, že si Čechové ze svých slovanských
pravlastí přinášeli do nového domova s přirozenou epickou
schopností původní báje, bohatýrské zpěvy a kmenové
pověsti. Kronikáři, vesměs až z doby křesfanské,
zachovali nám sice nejednu pověst, domněle dávnověkou a
poutající se i podle jmen k starobylým osobnostem a
místům, ale nauková kritika odhaduje tu namnoze v látce
i v ~tylisaci buď mocný vliv středověkého humanismu,
obměňujícího tradice antické, nebo přímé působení
románské i I{ermánské vzdělanosti, s níž naši předkové přišli
záhy a vydatně do styku - Přemysl od pluhu povolaný
na trůn knížecí, Dívčí válka, Božena, stoupající do náručí
vladařova od úkonu pradlenina při lesním potoku, jsou
průkaznými příklady takového učelivého přejímání. Ze
však nebylo jenom trpné a že cizí motivy se vydatně
pozměňují v popularisujícím podání domácím, dosvědčuje
již mohutné jejich rozrůstání v cyklické celky, jaké
můžeme sledovati cestou od kroniky Kosmovy po Dalimila;
stejně, arciť za vlivu rozvětveného hal{iolol{ického
písemnictví západoevropského se šířily a obohacovaly domácí
lef{endy, tolik přispěvší ke vzrůstu národního
sebevědomí; témuž zákonu byly také podrobeny rytířské pověsti
erbovní, rozrůstající se v celé románky, jež daleko
přetrvaly dobový vkus je zplodivŠí.

2